Josef Hranička

( * 11.3.1903 , + 5.6.1940 )
plukovník in memoriam
Croix de Guerre avec palme, Československý válečný kříž 1939 (in memoriam)


         Vůbec nejstarším a snad i nejzkušenějším vlašimským válečným pilotem byl Josef Hranička. Jako první z "dopraváků" odmítl nabídku německé Lufthansy a odešel do Polska s úmyslem zapojit se do boje proti Němcům. V roce 1940 se ve Francii konečně dostal k frontové stíhací jednotce. Sestřelil jednu německou stíhačku, avšak později zaplatil za svou odvahu a touhu po osvobození vlasti cenou nejvyšší - svým životem...
         Josef Hranička se narodil 11.března 1903 ve Vlašimi v dnes již neexistujícím domě č.p. 34. 1) Po pěti letech obecné školy absolvoval ještě tři roky měšťanské a dva roky průmyslové školy. Propouštěcí vysvědčení z Měšťanské školy ve Vlašimi (z r.1929) nasvědčuje pouze průměrným studijním výsledkům. 2) Dne 20.května 1923 byl odveden na 18 měsíců činné služby. 3) Nejperspektivnější složkou armády, zejména z hlediska sociálního zabezpečení a společenského postavení, bylo právě se formující letectvo. Josef Hranička nastoupil do Vojenského leteckého učiliště (VLU) v Chebu. Nejprve prodělal elementární pilotní výcvik (na letounech Brandenburg C.I), poté absolvoval pokračovací školu jednosedadlovou pro budoucí stíhací piloty (létalo se na Fokkerech D.VII, Spadech VII a XIII a českých Aviích Bh-3), v rámci služby později také výcvik pro noční stíhání, výcvik pilota vodních letadel a také kurz pro vícemístná letadla. Jako pilot průzkumných letadel nalétal dokonce 350 hodin 4) , zejména na typu Aero Ab-111. Můžeme tedy říci, že byl ve všech ohledech velice všestranným pilotem.
         Po ukončení pilotní stíhací školy sloužil Josef Hranička na více místech republiky. Během působení v Čechách častokrát zalétl i nad Vlašim, kde se stal díky svým akrobatickým kouskům velice rychle populárním. Známé byly především jeho "bombardovací" nálety na dvůr domku, kde bydlela jeho rodina. Většinou tímto způsobem vozil domů špinavé prádlo, a nebo blahopřání členům rodiny ke svátku. Nejdéle však sloužil u leteckého pluku číslo 3 "generála letce M.R.Štefánika" s velitelstvím v Nitře. Četař Josef Hranička (četařem jmenován 1.června 1926 5) ) byl jako stíhací pilot odeslán k 31.letce vybavené stroji Avia Bh-21 na letiště do Vajnor, o které se letka dělila s tehdy začínajícími Československými státními aeroliniemi (ČSA). Snad díky tomu měl usnadněnu pozici při prokazování svých kvalit a mohl se na přelomu desetiletí úspěšně ucházet o místo pilota u našeho tehdejšího největšího leteckého dopravního podniku. Ten se zrovna rozrůstal a potřeboval nové piloty.
J.Hranička s přítelem E.Novotným před Avií F-IX          Josef Hranička zahájil svoji kariéru v ČSA s letounem Aero A-35, původně určeným pro přelet Atlantiku, a A-38. Odpočátku létal v r.1931 nově otevřenou "lázeňskou" trať Praha - Mariánské Lázně - Karlovy Vary, přepravující většinou movité zákazníky. Dále Josef Hranička létal s nepříliš povedeným letounem Avia F-IX D (s imatrikulací OK-AFG) na exkluzivní trati (tzv. Jadranský expres) Praha - Brno - Bratislava – Záhřeb, kde přesedal na obojživelný letoun Saro (Saunders-Roe) A-19 "Cloud" (OK-BAK), se kterým pak přistával na moři v Sušaku, později též ve Splitu a dočasně i v Dubrovníku.
         V polovině třicátých let podnikl Josef Hranička další velmi důležitý krok ve svém životě. Oženil se se slečnou Annou. Bydleli v Praze ve čtvrti Dolní Liboc, v ulici Za vokovickou vozovnou 367. Jejich manželství bylo bezdětné. Manželka Anna se prý s Josefem za okupace ze strachu před Němci rozvedla a po válce se znova vdala. 6)
         Ve druhé polovině třicátých let létal Hranička se skvělým italským Savoia-Marchetti SM-73 (společně s přítelem Stanislavem Huňáčkem a stevardkou Marií Starou) na lince Praha - Bratislava - Klagenfurt (Celovec) - Terst - Benátky – Řím a s britským Airspeed AS-6E Envoy na politicky velmi důležité lince Praha - Užhorod - Kyjev – Moskva, která ve spojení s linkou do Paříže byla nejdelším spojem ČSA (2.238 km, tzv. "Ruský expres"). Po obsazení československého pohraničí německými vojsky pokračoval Josef ve službě u ČSA. Ztráta pohraničí zasáhla velmi citelně i naši největší leteckou dopravní společnost. Řada letišť v Sudetech (Mariánské Lázně, Karlovy Vary, Liberec) byla obsazena Němci, odpadla slovenská letiště (Bratislava, Piešťany, Košice) a Užhorod dočasně náležel Horthyho fašistickému Maďarsku. Kromě těchto stanic se již také nelétalo (nebo velmi málo) do Německa. Provoz byl výrazně omezen a většina letadel létala na západ. Josef měl svůj údajně vůbec poslední let provést na lince Praha – Londýn. Po okupaci odmítl nabídku německé Lufthansy, aby létal dál pro ni. Společně s jinými dopravními piloty se rozhodl pro odchod do emigrace, v čemž je podporovalo i bývalé vedení ČSA v čele s ing. Stočesem. 7)
         Polsko bylo u většiny letců pouze přestupní stanicí na cestě do Francie. A tak přes tábor v Malých Bronowicích se Hranička dostal s dalšími letci do Gdyně, odkud 19.srpna 1939 zámořským parníkem odpluli do Boulogne, kam dorazili 21.srpna 1939. 8) Po přejezdu do Paříže se ještě téhož dne hlásil Josef Hranička na Place Balard s žádostí o vstup do Cizinecké legie. 9) Do ní však nikdy zařazen nebyl. Letci z posledního transportu měli štěstí, protože válka vypukla dříve, než se mohli přesunout do pevnosti Saint Jean v Marseille, přestupní stanice do Cizinecké legie. Velké skupině pilotů, mezi kterými byli kromě Josefa také další "dopraváci" (například Emanuel Novotný), se stala přechodným bydlištěm továrna Zig-Zag (na pařížském předměstí Nanterre).
         Než byli ovšem zařazeni do francouzské armády, prožili si několik dlouhých ponižujících týdnů jako pracovní rota. Až 19.září obdržel Hranička hodnost soldat (vojín) 10) a teprve 6.října byli letci odesláni k výcviku a přeškolení na francouzské stroje. Rozdělili se do dvou skupin - stíhači odjeli do Chartres, ostatní do Pau. Josef Hranička si mohl vybrat. Měl výcvik stíhače, dokonce i nočního, ale při mobilizaci v Československu byl veden v evidenci u bombardovacího leteckého pluku č.6. Za první republiky odlétal 600 hodin stíhacích, 350 zpravodajských (průzkumných) a 50 bombardovacích. Přesto, že se stíhačkou nelétal plných deset let a že ho kolegové od ČSA (především Emanuel Novotný) od jeho úmyslu odrazovali, rozhodl se právě pro ni. Věřil, že u stíhačů se bude moci Němcům pomstít nejlépe a že k letectvu se dostane dříve, než kdyby nastoupil k bombardérům, v čemž se nemýlil. V Chartres byl Josef Hranička 16.listopadu 1939 jmenován do hodnosti Caporal - chef (v čs. hodnosti nemá obdoby - mezi desátníkem a četařem), díky čemuž se také alespoň částečně vylepšila neblahá finanční situace. Ani ve výcviku nebyla situace nijak růžová, probíhal pomalu, ne tak rychle, jak by si vyžadovaly válečné poměry. Létalo se nejvíce na známých Moranech, Dewoitinech a Potezech. Někteří dostali Blochy 152 a jiní dokonce americké Curtissy H-75.
         V Chartres zůstal Josef Hranička téměř celou zimu 39/40. Dne 8.března 1940 byl Caporal-chef (s československou hodností rotný) Josef Hranička převelen společně s kapitánem J.Kulhánkem a četařem V.Horským k bojové jednotce Groupe de Chasse I/6 (první číslo udává Eskadrilu = peruť a druhé číslo znamená Group = skupina). K této skupině byli již 13.12.1939 přiděleni na letišti La Senia Čechoslováci poručíci S.Fejfar, S.Janouch a F.Bieberle, četaři V.Jícha, J.Kučera a S.Popelka. Tato peruť, vybavená stroji Morane-Saulnier MS 406, MS-406 byla od 8.3.1940 dislokována na letišti Chissey u Dijonu. Dostala za úkol chránit dijonskou průmyslovou pánev, a tak se dny naplňovaly starty proti průzkumným Dornierům Do 17, které nad prostor pronikaly. Zásahy měly problematickou účinnost, neboť Morany se nevyznačovaly nijak vynikající stoupavostí, aby mohly ohrozit nepřátelské letouny, přilétávající ve výškách kolem 8 000 metrů. Navíc při případném kontaktu letouny Luftwaffe unikaly zpravidla do prostoru neutrálního Švýcarska.
         A jak vzpomíná na příchod Hraničkův jeho pozdější nejlepší kamarád a bojový druh Svatopluk Janouch? "Na první pohled jsem si ho oblíbil. Byl trochu starý na stíhacího pilota, jeho prošedivělé vlasy to prozrazovaly. Byl dopravním pilotem. Znal Evropu a Rusko asi stejně dobře, jako já jsem znal svou rodnou vesnici. Byl vzdělaný, milý společník. Od prvního počátku jsme spolu navázali nejužší přátelství. Snad jsme ani jinak nemohli, lnuli jsme k sobě jako dva bratři. Spolu jsme nadávali a kleli, spolu jsme dělali plány do budoucna. S jeho příchodem se mnoho změnilo. Poprvé po dlouhé době jsme měli teplou snídani a tu a tam nějakou tu dobrotu, které "starej" s nesmírnou radostí připravoval a vařil. Z Chartru si totiž přivezl vařič a ten spolu s nejnutnějšími zásobami zásobami čaje, cukru, citronů a sucharů neúnavně stále s sebou nosil a za každých okolností, počasí a času byl ochoten vykouzlit šálek třeba slabého, ale příjemně teplého čaje. Někdy jsme dokonce mohli koupit i vejce, a to potom znamenalo opravdovou hostinu. Pokaždé když nám přátelé z Paříže poslali balíček, svěřili jsme jej "starému". Ten věděl nejlépe, jak s věcmi naložit a jak je nejlépe využít. Byl přidělen k naší letce a od té doby létal se mnou v roji." 11)
         Po měsíci stráveném v nuzných podmínkách malého polního letiště, kde se navíc nedostali pořádně k létání, se 11.dubna 1940 12) přesunula celá peruť na letiště Berck-Plage sur Mer. Českoslovenští letci dostali po mnoha dnech hladovění a strádání také více peněz. Mohli se tedy v novém místě ubytovat v hotelu, nemuseli si sami prát, mohli si koupit nějaké oblečení a dojít si na slušnou večeři do restaurace… Již 2.května 1940 13) se však peruť opět přesunula, tentokrát zpět na původní letiště GC I/6 (Groupe de Chasse) Marignane nedaleko Marseille. To už se „Podivná válka“ blížila svému závěru…
         Dne 10.května 1940 napadlo Německo Belgii a Nizozemí. GC I/6 byla pak denně v pohotovosti a čekala na rozkaz k odletu na frontu, který konečně 17.května 1940 přišel a tak se celá peruť přesunula na malé letiště Longes-Emerainville, asi 15 kilometrů od Paříže. Hned druhý den zažili frontovou realitu v podobě ranního bombardování.
Letka MS-406          Tímto prvním, velmi nepříjemným probuzením nastala pilotům opravdová práce, od níž nebylo oddechu. Pro Josefa to byl vlastně vůbec první skutečně bojový kontakt s nepřítelem. Dalším probuzením bylo poznání bojové síly vlastního letectva. Francouzské stíhačky daleko zaostávaly za svými německými protějšky, rychlostí dokonce i za německými bombardéry… Ač byli přesvědčováni o opaku, početní výhoda byla také na německé straně…
         Přesto ještě téhož dne, 18.května, dosáhl prvního sestřelu četař Jiří Kučera (Dornier 17). Jeho vítězství bylo však vykoupeno ztrátou velitelů letek kapitánů Bruna a Mouviera. K tomuto dni si také připsal četař Popelka podíl na pravděpodobném sestřelení Do-17.
         Do bojů startovali třikrát až čtyřikrát denně. Peruť zaznamenávala další úspěchy, ale Janouchovu roji, ve kterém byl i Josef Hranička, se štěstí vyhýbalo, takže dlouho neměl na svém kontě žádný sestřel. Peruť utrpěla ovšem i první ztráty, zatím v řadách francouzských pilotů. Byly hlavně zaviněny tím, že se peruť neudržela v boji pohromadě. Především Francouzi nechtěli pochopit nutnost společného úsilí a jednoty. Letiště u Paříže bylo také příliš vzdálené od fronty. Piloti ztráceli mnoho času a benzínu letem na frontu a zpět, což se projevovalo na vedení boje nad frontou. Postup německých vojsk byl však příliš rychlý, než aby se francouzské velení odvážilo přesunout letiště blíž k frontě. GC I/6 byla pak také určena především k obraně Paříže. Nedostatek letectva však nutil francouzské velitele nasazovat i tyto perutě na frontě.
         Že se štěstí Čechoslováků drželo, přestalo platit 25.května. Z útoku na skupinu Heinkelů 111 se po souboji s Bf-110 nevrátil František Bieberle.
         Létalo se ale neúnavně dál. Utahaní piloti neměli ani čas se v klidu najíst, jako 3.června 1940, kdy Josef Hranička sestřelil svůj první nepřátelský letoun. Během oběda vyrazil společně se Svatoplukem Janouchem, coby hotovost proti asi třem stovkám německých bombardérů. Hranička se starším Moranem nestačil při stoupání Janouchovi, který ho zřejmě pro poruchu radiopřijímače neslyšel. Hranička se pak dostal mezi několik německých stíhačů. Bf-110 Při statečné obraně se mu podařilo sestřelit jeden Messerschmitt Bf-110. 14)
         Sám však byl zasažen střelou z kanónu, která mu ustřelila třetinu pravého křídla. Letoun spadl ve 4.300 metrech 15) do vývrtky a klesal k zemi. Vypadalo to na jistý konec, ovšem těsně nad zemí Hranička letoun vytáhl z vývrtky a přistál na rozbombardovaném letišti Le Bourget. Díky tomu se zachránil před dotírajícími Němci, kteří, jisti si svým úspěchem, odlétli předčasně. Celý boj přestál bez úhony a nakonec se málem udusil jedovatými plyny v kráteru po jedné z bomb, do kterého se schoval před bombardováním. Poručík Janouch setřelil též jednoho Me-110. V divokém kolotoči se čtyřmi dalšími Me-110 byl jeho stroj natolik poškozen, že musel nouzově přistát na poli. Svatopluk Janouch se podobně jako Josef Hranička vrátil večer k peruti. Z letu se však nevrátil Stanislav Popelka.
         Zanedlouho, 5.června roku 1940, však nastal osudný den i v životě Josefa Hraničky. 16) Brzy ráno byla na letiště Longe-Emerainville převelena část jednotky GC II/2 a III/7, vybavené též MS 406. Obě měly posílit prořídlou sestavu GC I/6. Po deváté hodině ranní byla celá peruť GC I/6 společně s novými partnery od GC II/2 (některé prameny uvádějí ještě doprovod letky blochů 17) ) vyslána do prostoru Compiegne. Zde se okolo jedenácté hodiny odehrál souboj 18 MS 406 od perutě I/6 a II/2 s 35 dvouplošnými bitevními Henschely Hs 123 náležejícími k jednotce II/LG 2. Byly to letouny určené pro bombardování střemhlav. Tyto zastaralé a pomalé stroje byly však doprovázeny nejlepšími stíhačkami té doby, Messerschmitty Bf-109. GC I/6 a GC II/2 si rozdělily úkoly: první se zaměřila na Henschely a druhá se snažila rozptýlit doprovodné Messerschmitty.
         Peruť Josefa Hraničky (I/6) se oddělila a z 5.000 metrů se její stíhači sesypali na bezbranné bombardéry. Českoslovenští piloti během krátkého boje sestřelili šest těchto letounů, z čehož dva připadly na konto Josefa Hraničky 18) (další sestřelili po jednom četaři J.Kučera a V.Jícha a nadporučíci S.Fejfar (všichni u Chaulnes) a S.Janouch (u St.Gobain)). Hranička si je bohužel již nemohl nahlásit. Při honičce za Hs 123 se trochu opozdil za svou perutí. Při samostatném návratu na základnu byl jeho Morane-Saulnier MS 406 C.1, výrobního čísla 1035, zaskočen v 11.40 hodin mezi Creil a Mondidiere německými stíhači Messerschmitt Bf-109 a zřítil se v plamenech v prostoru Compiegne. 19)
         V Josefovi Hraničkovi neztratila peruť "pouze" skvělého stíhače a bojovníka, ale především kamaráda, hodného "dědu", který byl oblíbený snad u všech pilotů perutě. Nejvíce zasáhla Josefova ztráta Svatopluka Janoucha: "...starý Josef se trochu zpozdil. Zůstal z neznámých důvodů trochu vzadu a byl sestřelen dřív, než mu kdo mohl pomoci. - Dobrý, starý Josef. Nedočkal se, nebyl poražen, padl v boji.
         Nikdy si sám nebudu vařit čaj na vařiči, nikdy, do konce svého života. Něco velmi drahého by mi chybělo, jeho vážné, zářící oči, plné mladého nadšení, jeho šedivé vousy a jeho klení a nadávání. Kdybych si sám vařil čaj, neslyšel bych jeho výčitky, že jsem líný, zelený sedlák, zbytečná hlava bez mozku, stále jenom žijící ve svých snech..." 20)
         Následující den byla u Groupe de Chasse I/6 zřízena první československá stíhací letka, do jejíhož čela byl postaven kpt. J.Kulhánek. Na seznamu nově vzniklé letky byl ještě veden i rotný Josef Hranička, snad pro případ, že by se vrátil. Bohužel se tak nestalo. Jeho tělo je pohřbeno na československém vojenském hřbitově La Targette, v hrobě číslo 173.
         Za svou skvělou bojovou činnost byl Sergent-chef Josef Hranička posmrtně vyznamenán francouzským válečným křížem s palmou - Croix de Guerre avec palme, tedy nejvyšším stupněm tohoto vyznamenání. 21) Dne 10.října 1940 byl pak vyznamenán také Československým válečným křížem 1939 (in memoriam). 22)
         Rotný Josef Hranička je veden jako 36. nejúspěšnější československý stíhač z bitvy o Francii. Kdyby mu ovšem byly započteny ještě dva sestřelené Hs 123, vyhoupl by se až na skvělou 11.příčku, i když o to mu určitě nešlo. Po válce bylo jeho jméno zvěčněno na pomníku padlých dopravních letců na starém letišti v Praze Ruzyni. Ani Vlašim nezapomněla na svého rodáka. V roce 1946 byla uspořádána pietní akce na upraveném jevišti tehdejšího Marxova domu a byl vzpomenut osud Josefa Hraničky a Josefa Příhody. Po přečtení životopisu obou letců se měli dostavit k besedě delegáti československé zahraniční armády. Úroveň večera zachránil nepřipravený poručík letectva Augustin Šesták, kterého pořadatelé vyzvali k proslovu až na místě samém. Večer byl zakončen tichou vzpomínkou na mrtvé hrdiny a státními hymnami.
         Jméno Josefa Hraničky si můžeme dnes přečíst na pomníku vlašimským obětem fašismu na budově Domu dětí. Po dlouhé době zapomenutí se dostalo Josefu Hraničkovi uznání i od Ministerstva národní obrany. Dne 29.května 1991 byl rehabilitovaný voják západního odboje 2.světové války, který položil život v boji proti fašismu, mimořádně povýšený do hodnosti plukovníka in memoriam. 23)




Přehled vzdušných vítězství rotného Josefa Hraničky
Datum Peruť Letadlo Soupeř Místo
3.6.1940 GC I/6 MS 406 SES 1 Me 110 u Le Bourget
5.6.1940 GC I/6 MS 406 SES 2 Hs 123 ?





Poznámky:

1) Státní oblastní archiv Praha (dále jen SOA Praha) - výpis z rodného listu - inv.č.15 pro léta 1897-1914, stará signatura XIII, pagina 75, č.post.32
2) Duplikát propouštěcího vysvědčení z Měšťanské školy ve Vlašimi (vystavený v r.1929)
3) Vojenský historický archiv Praha (dále jen VHA), fond Československé vojsko (ČsV) - jednotky ve Francii (J F) K 45 - 414/1/45
4) VHA Československé letectvo (ČsL) - Francie 407/3/44
5) Tamtéž
6) Datum svatby se nepodařilo zjistit. V románovém vyprávění o stevardce Marii Staré (A.Jist, Z výšin do podzemí, in: Rozlet, roč.1945, č.6) se uvádí v r.1937 jako ženatý. Bohužel rodné příjmení manželky nám zůstává utajeno. Dva archivní materiály (VHA ČsL Francie 407/3/44 a VHA ČsV J F K 45 - Letectvo) uvádějí pouze adresu. Informace o rozvodu a poválečném sňatku manželky Anny získána od pana A.Tlustoše, synovce J.Hraničky. Paní M.Novotná (manželka E.Novotného) udává, že se vdala dokonce ještě za okupace, aniž by čekala na jakoukoliv zprávu o manželovi.
7) Stočes B., Vlastenec, in: Letectví a kosmonautika (dále jen L+K), roč.1992, č.14, str.21-23, též V.Korda, Pilotem R.A.F., Praha 1992, str.15
8) Datum 19.VIII. 1939 (poslední transport) uvedeno in: VHA ČsV J F K-45 Letectvo a v knize Z.Šmoldas, Českoslovenští letci v boji proti fašismu, Praha 1987, str.79 (jméno lodi se neuvádí). V knize V.Korda, Pilotem R.A.F., Praha 1992, str.28 uvedeno datum 17.srpna 1939 (15 hodin) a název lodi "Castelholm", loď plula podle tohoto pramenu 4 dny (zastávka ve Švédsku). V době přistání (21.srpna) se všechny prameny shodují, ale V.Korda uvádí přístav Calais, naproti tomu prameny VHA Boulogne.
9) VHA ČsV J F K-45 - 414/1/45
10) Tamtéž
11) S.Janouch, Světla a stíny, 2.vydání, Praha 1994, str.50
12) Datum odletu:
a) 10.4.1940
uvedeno v knize S.Fejfar, Deník stíhače, Hradec Králové 1970, str.56 (posmrtně vydaný válečný deník, k vydání připravil M.Procházka); též v článku J.Rajlich, J.Sehnal, MS 406 československých pilotů, in: Historie a plastikové modelářství roč.1992, č.11, str.17 (zřejmě opsáno z výše uvedené knihy S.Fejfara
b) 11.4.1940 uvedeno v článku J.Rajlich, Na frontě za podivné války, in: L+K, roč.1990, č.12, str.15; též v knize E.Čejka, Bitva o Francii, Plzeň 1994, str.394

13) I zde se datum přesunu v různých pramenech liší. S.Janouch (c.d., str.60) chybně udává 3.květen 1940 (zdá se, že všechna data má posunuta o jeden den). J.Rajlich, J.Sehnal, MS 406... , str.17 se uvádí datum 2.květen 1940. Též in: J.Rajlich, Na frontě..., str.15. Toto datum bylo jimi ověřeno ve francouzských archivech.
14) VHA fond Československé letectvo ve Velké Británii (dále jen ČsL VB) - I 319/CIII-3b/1/123 - t.j. ověření sestřelu 1 Me-110; stejný pramen uvádí chybné datum, podobně jako S.Fejfar, c.d., str.69 - 4.červen 1940. Podle osobní konzultace s J.Rajlichem ke dni 3.červnu však vykazují německé ztráty pouze 1 Me-110 (podle německých archivních materiálů). Samotná peruť GC I/6 nahlásila 2 jisté sestřely, nemluvě o dalších perutích, které se bojů zúčastnily.
15) S.Fejfar, c.d., str.60
16) Datum 6.6.1940 uvádí chybně S.Fejfar, c.d., str.70. Veškeré archivní materiály prokazují datum úmrtí 5.6.
17) Doprovod letky blochů uvádí: S.Janouch, c.d., str.78. Též E.Čejka, c.d., str.535, ačkoliv se na str.493 o žádné účasti blochů na akci nezmiňuje.
18) "Tyto 2 Hs 123 nebyly nikdy Hraničkovi oficiálně uznány, i když piloti, kteří se akce zúčastnili (svědectví J.Kučery), viděli na zemi hořet o dva Hs 123 více, než hlásili. Protože se J.Hranička z boje nevrátil, nemohl je hlásit a patří proto nepochybně jemu. Za informaci děkujeme p.T.Polákovi. Německé záznamy k tomuto dni však vykazují jen jednu totální ztrátu Hs 123." - J.Rajlich, MS 406..., str.18.
Ztráta jediného německého Hs 123 je velmi nepravděpodobná. Hs 123 byl pomalý a téměř bezbranný letoun. Pro dobré stíhače, jakými Čechoslováci opravdu byli, nebyl velký problém ho sestřelit. I když číslo Svatopluka Janoucha (c.d., str.78) - udává až 23 sestřelů - je hodně nadsazené.

19) Pan Jiří Rajlich mi laskavě poskytl hlášení z posledního bojového letu J.Hraničky a také sériové číslo jeho MS 406. Tyto dosud nezveřejněné informace získal při studiu ve francouzském archivu Service Historique de l'Armée de l'Air.
20) S.Janouch, c.d., str.78
21) VHA ČsL VBI 319/CIII-3b/1/123
22) VHA ČsV J F K 45 - 414/1/45
23) Na rozkaz ministra obrany ČSFR - ve věcech personálních - číslo 0103 ze dne 29.5.1991 (J.Hranička uveden pod evidenčním číslem 283).