Emanuel NOVOTNÝ

( * 21.11.1904 )

( + 11.04.1983 )

plukovník in memoriam

 

Československý válečný kříž 1939 (3x), Československá medaile za chrabrost (2x), Československá vojenská medaile za zásluhy I.stupně, Air Crew Europe Star, The 1939/1945 Star, War Medal

 

Emanuela Novotného nemůžeme sice řadit mezi rodilé Vlašimáky, přesto je jeho život s Vlašimí úzce spjat. Vždyť odtud pochází jeho manželka. Emanuel Novotný, dopravní pilot, byl za války příslušníkem slavné 311. československé bombardovací peruti, se kterou se podílel na konečné porážce Německa ve II.světové válce.

Narodil se 21.listopadu 1914 v Divišově (okres Benešov u Prahy) v domě č.127, který náležel manželům Havelkovým, rodičům jeho matky Marie. Kopie křestního listu z 10.4.1931 uvádí, že otec František Novotný byl zámečníkem v Benešově č.300. Novorozenci bylo zapsáno vyznání římsko-katolické. Zmíněná kopie křestního listu z roku 1931 však v poznámce uvádí, že Emanuel Novotný "dle sdělení okresní správy politické v Sedlčanech ze dne 15.8.1925 č. 26084 vystoupil z církve římsko-katolické a přistoupil k církvi methodistické" 1). V rozporu s tímto sdělením však oddací list ze dne 21.11.193l vystavený konsistorním radou a děkanem ve Vlašimi Josefem Suchým uvádí u obou novomanželů Emanuela Novotného i Marie Josefy Chmelařové náboženství římsko-katolické.

Přestože k porodu došlo v Divišově, byla matka s malým Emánkem "příslušná" do Jezera, malé vsi s dvorem, v němž snad mohli mít deputátní byt. Jezero leží asi 8 kilometrů západně od Divišova a stejně vzdálené, tentokráte východně, je od Benešova.

Marii Novotné se po čtyřech letech narodila ještě dcera Marie. Přišla na svět jako pohrobek, krátce po smrti svého otce.

Po manželově smrti se paní Novotná s oběma dětmi přestěhovala do Sedlčan, kde se zakrátko znovu vdala. Jejím novým manželem se stal vrchní revizor pivovarů Zoulek.

V Sedlčanech vstoupil malý Eman 16.září 1910 do obecné školy. Po pětileté docházce pokračoval od 16.září 1915 dále na Měšťanské škole v Sedlčanech, kterou také po třech letech dne 13.července 1918 zdárně ukončil.2)

Na propouštěcím vysvědčení měl vedle tří trojek z češtiny, němčiny a počtů samé dvojky a jedničky, mimo jiné jedničku ze zpěvu a tělocviku a dvojku z francouzštiny, kterou mohl uplatnit později ve službách aerolinií i za pobytu ve Francii. Nedlouho po svatbě se novomanželům Zoulkovým narodil syn Karel. Později se odstěhovali do Prahy, kde si pronajali byt v Čiklově ulici číslo 7 v Nuslích.

Mladý Eman však zůstal nadále v Sedlčanech, aby se u zdější firmy Rindler & syn vyučil specializaci destilatéra s likéry. Výuční list ze dne 28.května 1923 uvádí, že "po 3 roky a sice od 1.července 1919 se učil a svou věrností, pilností a dovedností plnou spokojenost svého vyučitele si získal, pročež se za schopného pomocníka manipulanta výroby lihovin prohlašuje."3) Tuto práci také u zmíněné firmy vykonával až do nástupu vojenské služby.

Od 1.října 1925 nastoupil vojenskou službu u 1.leteckého pluku ve Kbelích. Letadla nadchla Emana natolik, že se rozhodl přihlásit se k pilotnímu výcviku. Od této chvíle viděl jedině v létání svoji budoucnost. Jeho pevné rozhodnutí stát se pilotem mu nemohla rozmluvit ani matka, obávající se o život prvorozeného syna, ani kdokoliv jiný.

Emanuel Novotný nastoupil do Vojenského leteckého učiliště v Prostějově. V elementárním výcviku se Eman učil na starých strojích Brandenburg C.I, ale také na novém cvičném stroji Letov Š-18, který byl mnohem obratnější a hbitější než přestabilizovaný Brandenburg C.I.

Po úspěšném absolvování elementárního výcviku prošel nejprve kurzem pro "dvousedadlové" (pozorovací a bombardovací), později i pro "jednosedadlové", tedy stíhací letouny. Podobně jako Josef Hranička byl i Emanuel Novotný všestranným pilotem, který dokázal létat na jakémkoliv letadle. Pro jeho další vývoj byl nejpodstatnější výcvik s dvousedadlovými letouny. V té době probíhal na letounech A-25, což byly odlehčené verze rozšířeného a populárního Aera A-11. Zde byl jeho instruktorem Bohumil Landa, zasloužilý učitel létání, vynikající pilot a statečný člověk, se kterým později u 311.squadrony E.Novotný létal nad Německo.

V květnu 1927 byl Emanuel Novotný jmenován četařem - polním pilotem letcem.4) V této hodnosti se také vrátil ke svému mateřskému pluku do Prahy.

Z Prahy to byl malý kousek do Vlašimi, kam ho táhl hlas srdce. Ve Vlašimi na náměstí bydlela totiž snoubenka Marie Chmelařová. Letadlo, pilotované Emanem, se pak častěji objevovalo nad naším městem. Ne vždy však jeho přelety Vlašimi proběhly bez problémů. Při jedné příležitosti, když měl přeletět pozorovací a bombardovací Letov Š-16 z Prahy do Malacek, se rozhodl, že Marušku pozdraví z letadla. Z trasy sice neodbočil, ale přelety nad městem byly zakázány. Eman to věděl, ale myslel si, že když to nepoví střelec četař Ledabyl, jeho kamarád, nemůže se nic stát. Přeletěl tedy dvakrát nad Maruščiným domem na plný plyn. Ta ihned poznala, že je to Eman, a opětovala jeho pozdrav. Když se však po dvou dnech vrátil do Kbel z Malacek, přečetl si vzrušující dopis od Mařenky z Vlašimi. Psala, že při nízkém přeletu letadla se splašili voli zapřažení do povozu a na náměstí ztropili hroznou paniku. Naneštěstí byl ve Vlašimi také na dovolené u příbuzných podplukovník Charvát, zástupce velitele leteckého pluku ve Kbelích. Emanovo jednání při přeletu ho velmi rozlítilo. Na Mariiny prosby se však nechal obměkčit, takže po vyrovnání všech škod dostal Eman pouze několik dní vězení a byly mu zastaveny letecké přídavky na jeden měsíc. Eman, známý šprýmař mající po ruce vždy nějakou vtipnou anekdotu či průpovídku, později k tomuto letu poznamenával: "Jo volové, ti člověku dovedou zkomplikovat život. Žádná vzdálenost od nich není nikdy tak velká, aby nemohla být ještě větší! A také od volovin!"5)

Během služby u pražského leteckého pluku byl zařazen do zmiňovaného kurzu stíhače a přeškolil se také pro noční létání. Poté sloužil na více místech republiky. Pro jeho další působení byl však nejzávažnější výcvik "námořního" pilota v Boce Kotorské.

Na jaře roku 1930 byl jako jeden ze čtyř pilotů poddůstojníků určen Ministerstvem národní obrany pro Československý letecký detachement v jugoslávském Kumboru na hydroplány. Létalo se na Aeru A-29, tedy vlastně na známém Aeru A-11 s plováky. Pod velením nadporučíka Smrčky opustila skupina Prahu 1.května. Na letounech A-29, nyní ještě s kolovým podvozkem, přelétli letci na letiště v Rajlovaci nedaleko Sarajeva. Odtud putovali po dvou týdnech i s letouny vlakem až do Boky Kotorské, kde jim velel major Topič. Piloti nadporučík Jaromír Smrčka, četaři Emanuel Novotný, Oldřich Doubek a Radoslav Selucký se museli nejdříve zaučit v přistávání na vodu (čtvrtý poddůstojník - Leopold Kraják tu byl již počtvrté, takže vše znal). Po několika startech a přistáních mohli piloti létat již sami.

Zdejší letecký detachement byl zřízen pouze pro účely československého protiletadlového dělostřelectva, kterému naše vláda pronajala úzký pruh Jadranu s přilehlým pobřežím, aby zde mohl provádět nácvik ostré střelby do pohyblivých vzdušných terčů vlečených letadly. Piloti pak každý den tahali vlečné rukávy, které byly cíli pro protiletadlové dělostřelectvo.

V Boce Kotorské prožívali vojenští letci do té doby nejkrásnější období své vojenské služby. Viděli poprvé moře s jeho nedozírnými dálkami, poznali tamní exotickou krajinu a hlavně neměli tvrdý kasárenský režim jako v Československu. Mohli si do města vyjít i v civilu. Na konci července museli však velice příjemné služby V Jugoslávii zanechat a vrátit se do vlasti.

Přestože Eman nerad opouštěl slunnou Boku Kotorskou, těšil se domů na shledání s nejbližšími a hlavně s milovanou Marií. Tři měsíce po návratu obdržel pilotní odznak jugoslávského námořního letectva, který mohl hrdě nosit na uniformě.

Na přelomu třicátých let se pilot Emanuel Novotný hlásil k Československým státním aeroliniím. V zápisníku technického ředitele ing. Františka Stočese se nachází také "kádrový materiál" ředitelství ČSA:

"Novotný Emanuel, narozen 1904

nast. pil. 1925,

jmenování 1.V.1928

Vicherek, Klepš, Fuxa, Heřmanský (ti asi dali doporučení)

noční výcvik, vojenská škola

asi 1800 letů, 530 hodin

lety v Boce Kotorské,

let Praha - Bratislava - Zábřeh - Sarajevo a zpět

noční přelety " 6)

Je vidět, že na třídní původ se nikdo neptal, ani dotazníky se záhadnými rubrikami se nevyplňovaly. Menší rozpor nastává v počtu nalétaných hodin a datu jmenování pilotem (1927). Archivní materiály uvádějí, že Emanuel Novotný během vojenské služby nalétal 200 hodin "zpravodajských", 100 "stíhacích" a 220 "bombardovacích".7) O místa dopravních pilotů byl mezi vojenskými letci obrovský zájem, vybíralo se opravdu z těch nejzkušenějších a nejvhodnějších pro tuto náročnou a odpovědnou práci. V tomto okamžiku mnoho pomohly Emanuelu Novotnému všechny kurzy, kterými prošel.

Snoubenka Marie byla velice ráda, že Eman již nebude sloužit v armádě. Radost jí nedokázala pokazit ani klauzule zakotvená v Emanově smlouvě s ČSA - jeden rok se pilot nesmí ženit. Svatba se tedy konala až v roce 1931. Do té doby bydlel Eman v Praze XIV., v Sámově ulici číslo 6. Po svatbě se s manželkou přestěhovali do Podlipného ulice na Pankráci.

Dne 5.května 1931 byl po zaškolení na dopravního pilota Emanuelu Novotnému vystaven "Pilotský diplom", který ho opravňoval řídit letadla osobní, poštovní a nákladní.

Jako každý začínající pilot, byl i E.Novotný zařazen nejprve na domácí linky. Létal téměř na všech typech, které tehdy ČSA používaly, nejvíce však na třímotorových Fokkerech F-VIIb-3m. Linku Praha - Brno - Bratislava - Košice - Užhorod střídal s linkou z Prahy do Mariánských Lázní.

Když uplynul jeden rok od Emanova přijetí k ČSA, mohl se konečně oženit s milovanou Marií. Velká svatba se konala 21.listopadu 1931. Emanuel Novotný byl oddán s Marií Josefou Chmelařovou v děkanském kostele ve Vlašimi knězem Josefem Suchým, toho času děkanem ve Vlašimi. Marie Chmelařová se narodila 12.července roku 1910 ve Vlašimi č.135. Její otec, soustružnický mistr ve Vlašimi, byl v té době již mrtev. Rodina Chmelařova bydlela na Žižkově náměstí v domě číslo popisné 138.8)

Na podzim roku 1931 (zřejmě ještě před svatbou) došlo k první mimořádné události během Emanovy služby u ČSA. Se svým letadlem Fokker F-VII byl pro poruchu přístrojů a následně i motorů přinucen nouzově přistát na Vysočině, nedaleko obce Vepřová u Přibyslavi. Byl to jeden z posledních letů sezóny (tenkrát se ještě v zimě nelétalo). Emanuel Novotný letěl pouze s telegrafistou Josefem Vysloužilem, cestující nevezli. Na úseku z Brna do Prahy prolétávali hustou oblačností, když jim přestal ukazovat gyroskop (přístroj pro létání bez vidu). Na křídlech se tvořila námraza a začaly vysazovat i motory. Eman však situaci zvládl a stroj posadil šikovně, takže ho příliš nepoškodil.9)

Druhé nouzové přistání bylo podstatně horší. V dubnu roku 1933, měsíc před narozením syna, se přihodila E.Novotnému podobná událost, tentokrát však neproběhla tak hladce. Emanuel pilotoval opět Fokker F-VII. V mlze mu vysadily motory a letadlo ihned začalo klesat. Eman se zrovna nacházel nad lesem, kde by přistání bylo sebevraždou. Letadlo se tedy snažil držet ve vzduchu co nejdéle. Na kraji lesa začalo letadlo již lámat vršky stromů. Nouzové přistání bylo hodně tvrdé. Stroj musel být po havárii odepsán, ale nejdůležitější bylo, že všech osm cestujících i dva členové posádky havárii bez zranění přežili. Mistrným pilotováním se Emanovi podařilo zachránit deset drahocenných životů. Manželce Marii, která tehdy čekala dítě a bydlela u rodičů ve Vlašimi na Žižkově náměstí (v domě č.p.138), poslal okamžitě telegram, aby se o něj nestrachovala: "Jsem zdráv, nezraněn a večer na shledanou!"10)

Po havárii ale Emanuelu Novotnému zakázal technický ředitel František Stočes dále létat a chtěl ho zaměstnat jako mechanika. Proti tomu samozřejmě E.Novotný protestoval a tuto práci odmítl. Rozhodl se, že když ho nenechají létat, tak od ČSA odejde. F.Stočes pochopitelně zkušeného pilota nechtěl ztratit. Nabídl mu tedy práci zalétávače, což Eman přijal s radostí. Zalétávač opravených letadel byl pan Někdo. Další rok zůstal tedy v Praze a mohl se alespoň více věnovat rodině.

V roce 1935 začal Emanuel opět pravidelně létat jako dopravní pilot. Po zřízení prominentní linky Praha - Brno - Bratislava - Záhřeb s pokračováním po moři do Sušaku a Splitu si opět mohl vyzkoušet své umění na hydroplánu. Ze Záhřebu se létalo na obojživelném člunu Saunders-Roe A-19 "Cloud" (OK-BAK). Tato "námořní" linka, zvaná též "Jadranský expres", byla v podstatě reklamní atrakcí ČSA. Z Prahy létal na našem největším předválečném dopravním stroji Fokker F-IXD (OK-AFF). V Záhřebu ho pak vyměnil za již zmiňovaný Saro "Cloud".

V té době létal E.Novotný prakticky do celé Evropy. Od roku 1937 provozovaly ČSA linku Praha - Brusel. Na ni byl právě Eman nasazen. V Bruselu byl v létě prakticky nepřetržitě dva měsíce. Měl tam svůj byt a linku létal tak, že v Praze se zastavil jen na pár hodin a pak se vrátil do Bruselu. Je zcela pochopitelné, že jednou do Bruselu vzal i manželku.

"Když jsme letěli nazpátek," vypráví paní Novotná, "přepadla nás hrozná bouřka. Letadlem to házelo na všechny strany. Já měla strach, při každém pohybu letounu jsem myslela, že je po nás. Stevardka mi říkala, že se nemusím bát, že to manžel zvládne. Když jsem se ale došla podívat do pilotní kabiny, viděla jsem, jak Eman zápasil s volantem, až mu po obličeji stékaly obrovské kapky potu. Z letadla nebylo vidět zhola nic a radiostanice také vypověděla službu. Celý zbytek cesty jsem se na kolenou modlila, abychom se v pořádku vrátili. Když jsem v Praze na letišti vylezla z letadla, nikdo mě nemohl poznat, protože jsem byla bílá jako stěna. Od té doby jsem letadlem již nikdy necestovala... Manžel se v Praze na chvíli zastavil a pak do toho šel znova, i když jsem ho nechtěla pustit."11)

Tehdy již Emanuel létal na novém italském třímotorovém dolnoplošníku Savoia Marchetti SM-73, který nesl čtyřčlennou posádku (1. a 2.pilot, radiotelegrafista a stevardka) a sedmnáct cestujících.

Těsně před válkou létal také do Londýna, kam prchalo z ohrožené republiky mnoho lidí. To se již ale blížil patnáctý březen 1939. Po zabrání republiky Němci nabízela německá dopravní společnost Lufthansa, která přebírala majetek ČSA, pilotům možnost dále vykonávat jejich práci, ovšem v uniformách Lufthansy. Eman si později v Anglii v hospodě z jejich nabídek dělal legraci, ostatně jako ze všeho. Říkal, že o jejich nabídce "vážně" uvažoval, že si dokonce v restauraci zkoušel i jejich uniformu, ale ta že se mu podle letušek nehodila k pleti, a tak "nabídku" nepřijal. A dodával, že anglická mu padne mnohem lépe... Pro svou veselou povahu byl mezi kamarády považován za "živé stříbro" kolektivu.

Eman pokládal za svoji morální povinnost postavit se proti okupantům, bránit nezávislost a svobodu Československa všemi možnými způsoby a zachovat si tak čisté svědomí neporaženého vojáka demokratického státu. Odchod do zahraničí pro něho nebyl ovšem zdaleka tak snadný, jako pro mladší, svobodné kolegy. Doma totiž nechával svou milovanou manželku se šestiletým synem a starou matku. Co s nimi bude? Jak se vůči nim zachovají Němci a pověstné gestapo? Mnoho takových a podobných otázek muselo Emanovo rozhodnutí ztěžovat. Přesto se rozhodl odejít...

Dne 8.srpna 1939 se na dlouhou dobu pěti let rozloučil se svou vlastí a přešel do Polska. Po nezbytných výsleších na pohraničních četnických stanicích byl Emanuel Novotný převezen do Krakowa. Do nedalekého tábora v Malých Bronowicích dorazil 12.srpna. Ten den zrovna oznámil konzul Zvolenský odjezd nejbližšího transportu do Francie. Eman se do transportu ihned přihlásil a další dny strávil vyřizováním všech náležitostí ohledně vystavení francouzského pasu a formulářů pro přijetí do Cizinecké legie. Z toho, že musel podepsat závazek Cizinecké legii, příliš velkou radost neměl, ale věděl, že jinak se do Francie nedostane.

Již po několika dnech se Eman rozloučil s Krakowem. Po okázalé přehlídce nastoupili zájemci o službu ve Francii do vlaku, který je vezl až do Gdyně. Ve Gdyni se Poláci s našimi letci rozloučili velice příjemným způsobem, chutnou snídaní a pak i večeří. Snad za to očekávali vděk, snad chtěli rozloučením napravit nevalné mínění Čechoslováků o Polsku a jeho armádě, snad doufali, že později budou mít snazší úlohu při vyjednávání o účasti Čechů v již očekávaném polsko - německém střetu. Naši vojáci však odmítli zůstat v Polsku, v zemi, která je přehlížela a ve své zaslepenosti se jim vysmála, když jí přišli nabídnout pomoc.

Devatenáctého srpna odplul tedy Emanuel Novotný (snad na lodi "Castelholm" ?) z gdyňského přístavu. Na půdu netrpělivě očekávané Fracie vystoupil 21.srpna 1939, když loď přistála v Boulogne.12) Se skupinou letců pak po slavnostním přivítání přejel do hlavního města Francie - do Paříže. Zde se měly vyřídit přihlášky Čechoslováků do Cizinecké legie.

První den v Paříži čekalo naše letce obrovské zklamání. První, co poznali, byla francouzská "jídelna". Sál plný rozšlapaných zbytků jídel udivil všechny dovnitř vcházející Čechoslováky, zvyklé na vojenský pořádek, na disciplínu vojáků. Nikomu se nechtělo věřit, že někdo může s velmi chutným jídlem tak plýtvat. Takto poznali onu Velkou Francii, ve kterou tolik věřili. Ovšem nebylo to poslední zklamání, kterého se jim dostalo...

Přijetí do Cizinecké legie se protahovalo a naši letci byli dočasně ubytováni v továrně Zig-Zag na pařížském předměstí Nanterre. Během vyřizování formulářů vyhlásila Francie 25.srpna mobilizaci. Pohled na francouzskou mobilizaci uštědřil naším vojákům další ránu. Všude panoval chaos a nepořádek, nedisciplinovaní a rozhýčkaní vojáci mysleli na všechny možné slasti, jen ne na příští válku, zájem civilního obyvatelstva o budoucnost národa byl nevalný... Co si o takové armádě a zemi pomyslel asi československý voják? Od naší malé země by se Francie mohla v ledasčem učit!

S vyhlášením mobilizace padla možnost vstupu do Cizinecké legie. Všichni letci bláhově očekávali, že budou ihned zařazeni do francouzských bojových letek. Nazítří byli k velkému úžasu všech přeformováni na pracovní rotu a přiděleni na pomocné práce. Letadla vyměnili za nože, se kterými škrábali brambory ve francouzské vojenské kuchyni. V těchto dnech zejména předváleční dopravní piloti pocítili opravdovou nouzi. Oni si před válkou mohli v Paříži a v všech jiných městech dovolit jakýkoliv hotel, nakoupit vše, co se jim líbilo. Nyní si museli přivydělávat různými pochybnými pracemi, aby měli vůbec na jídlo.

Nadšení mezi Čechoslováky propuklo 1.září. Ne, nejednalo se o výsměch či škodolibost vůči nebohým Polákům, ale byla to radost z vypuknutí války, z toho, že budou moci bojovat proti okupantům své země. Všichni byli šťastni. Oslavy ten den nebraly konce, zpívala se naše hymna a povídalo se o nadcházejících dnech dlouho do noci. Mluvilo se o vytvoření nových perutí, o tom, že se pojede ihned k bojovým letkám.

Skutečnost byla však poněkud odlišná. Jako pracovní četa vystupovala skupina ještě dlouhé týdny. Letci vydrželi kruté čekání pouze díky stálému sledování mezinárodní politické, a zejména vojenské situace.

Až konečně nastal 6.říjen 1939. Den, kdy byli letci přiděleni k výcvikovým útvarům. Skupina se rozdělila na dvě části. Stíhači odjeli do Chartres (také J.Hranička) a ti ostatní cestovali do Pau. Eman přemlouval kamaráda Josef Hraničku, aby ke stíhačům neodcházel a šel raději, jako ostatní dopraváci, do Pau. Po krátkém loučení nastoupili každý do jiného vlaku. Emanuel Novotný odjel směrem na Bordeaux, odtud pak do starobylého pyrenejského města Pau, kam dorazil pozdě večer.

V pondělí 9.října československé letce uvítal generál Davet v letecké škole v Pau. Ve svém projevu politoval Československo a vyjádřil ujištění, že po vítězné válce bude opět svobodné.

Nastaly všední dny. Nejprve museli letci zvládnout teorii a francouzské názvosloví a letecký slovník. V tomto měl Eman oproti ostatním výhodu, neboť francouzštinu poměrně slušně ovládal, stejně jako slovíčka nezbytná pro létání.

V Pau byla rozmístěna 136.bombardovací peruť. Naši letci doplňovali teoretický výcvik létáním. Zprvu létali na zastaralých strojích Potez 25. Později dostali letouny Lioré - et - Olivier LeO-20 BN3. Toto letadlo bylo snad ještě horší. Piloti ho nazývali pro množství vzpěr a výztuh mezi křídly "žebřiňák" nebo "prales". Přesto se naši piloti, kteří v letadle neseděli více než půl roku, těšili na slastné pocity při řízení letounu.

V Pau oslavili Čechoslováci i 28.říjen, výročí vzniku republiky. Generál Davet si krásně s našimi letci popovídal o Československu a oznámil jim, že jsou pozváni na městskou radu do Lurd. V tomto vyhlášeném poutním místě se zúčastnili slavnostní mše, při níž zpívali naši hymnu, za doprovodu opata kláštera si prohlédli chrám a vše zakončili svačinou. Pak následovalo slavnostní přijetí městskou radou, projevy o česko-francouzském přátelství, oběd v hotelu Panoramic a nakonec výlet lanovkou na Pic de Ger. Tím vše nekončilo. Večer je ještě čekala městská rada v Tarbes, kde se vše opakovalo.

Při pochodech městem si českoslovenští vojáci zpívali písně do kroku. Zanedlouho se pověst o zpívajících vojácích roznesla po celém kraji. Jednou přišel dokonce místní katolický farář, který velmi obřadně pozval naše letce, aby zazpívali v kostele. Představení bylo krásné, takže Čechoslováky pozvalo i místní divadlo, aby naplnilo své hlediště. Zpívaly se české lidové písničky a nakonec československá a francouzská hymna. Letcům byla vyhrazena dvacetiminutovka o přestávce, ale jejich vystoupení se vždy protáhlo nejméně na půlhodiny. "A chudák Eman Novotný," vypráví Václav Korda, "který byl vylosován jako sbormistr, se nestačil uklánět.

Opravdu byl Eman Novotný chudák. Nikdo nechtěl být sbormistrem, jednak proto, že tomu nikdo nerozuměl, za druhé proto, že jsme si navzájem dokazovali, že 'tu ostudu za všechny nebudu já vylizovat'. Proto rozhodl los. Sbormistrem se stal Eman Novotný, pro něhož první vystoupení bylo asi nejtěžší vystoupení v životě. Stál před námi, lomil rukama a na čele mu vyskakovaly ne kapičky, ale pořádné kapky, svědčící o duševní trýzni a úzkostech zkušeného pilota, který byl předtím ochoten vždy tvrdit, že ho nic v životě nemůže vyvést z rovnováhy. Nu ale zvykl si a při druhém představení si počínal tak, že jsme začali mít obavy, aby nějaký místní pěvecký spolek Emana neangažoval, nebo mu snad nenabídl pohostinské dirigování."13)

Představení měla pro české letce s minimálním žoldem velký význam. Téměř vždy se v restauraci našel někdo, kdo účet za ně zaplatil. Jednou v restauraci seděli Eman Novotný, Václav Korda a František Taiber, když jim číšník přinesl vzkaz, že vše je zaplaceno. Každý od neznámého Francouze dostal ještě 50 franků. Popularita se Emanovi vyplatila.

Emanuel Novotný byl 1.prosince 1939 povýšen do hodnosti Caporal-chef francouzské armády.14) Přes povýšení piloti dále zůstávali ve výcvikovém středisku a ani to nevypadalo na brzké zařazení do bojů.

Výuka pokračovala i v průběhu nového roku 1940. Piloti létali s přidělenými Blochy MB-210, absolutně nevyhovujícími pro operační činnost. Na nich měli později létat proti nepříteli. Čechoslovákům nevadila ani tolik nevhodnost tohoto typu, ale spíše fakt, že musí nečinně čekat, až budou zařazeni k frontovým jednotkám.

Konečně přišla nová "radostná" zpráva. Německo napadlo Belgii a Holandsko. Všichni věřili, že nyní budou moci bojovat proti Němcům. Konečně se západní mocnosti rozhýbou a začne se něco dít. Konečně budou českoslovenští letci zařazeni k frontovým jednotkám.

Po německém útoku na Belgii a Nizozemí začalo být rušno i v Pau. Vše vyvrcholilo přesunem do Chateauroux. Skupinu, která čítala 69 letců (57 pilotů, 7 střelců, 2 mechanici a 3 fotografové), vedl kapitán Jan Veselý.15) Znamenalo to kousek cesty na sever, tedy blíže k frontě. Letce čekal další zvláštní výcvik, a tak se mohli pouze dívat, jak Němci shazují pumy na francouzská města.

Chateauroux byl ale příliš na severu, takže se skupina po několika dnech musela opět stěhovat. Cílem bylo tentokrát Tarbes, vojáci se však ubytovali v nedaleké vesničce Borderes. Zde je také zastihla hrozná zpráva. Francie padla! Maršál Pétain podepsal s Němci příměří a francouzská armáda složila zbraně.

Letci byli zmateni. Dne 18.června urychleně odjeli do přístavu Bordeaux. Dorazili až v devět hodin večer. Měli smůlu, protože ve čtyři hodiny odpoledne odplulo 360 letců s generálem Janouškem. Žádosti na francouzských letištích o letadla, se kterými by mohli přeletět do Anglie, byly marné.

Na loď se dostali až v pátek 21.června. Téměř tři dny čekali na příležitost odcestovat do Anglie, již se jim všechny snahy zdály zbytečné. V pátek večer se konečně dostali do podpalubí lodi "Ary Scheffer". V noci museli přečkat ještě německé bombardování a v sobotu vyrazili doprovázeni několika jinými loďmi na moře.

"Ary Scheffer" se zastavila až před anglickým přístavem Falmouth, aby počkala na povolení ke vjezdu. Po výstupu z lodi proběhlo v přístavu rozdělení příchozích do dvou skupin - vojáků a civilistů. Následovala prohlídka a zápis vojáků. Hodinu po příjezdu byli již v táboře, ve kterém přečkali noc. Ráno po dobré snídani pokračovalo putování dál. Přes Bristol jeli vlakem až do Liverpoolu, kam dorazili další den ráno. Odpočinuli si na liverpoolské dostihové dráze ve stanech.

Ani v Liverpoolu se však nezdrželi dlouho. Již večer téhož dne se přesunuli do Warringtonu. Zde Eman pocítil obrovský rozdíl proti Francii. Nikdo je sice nevítal proslovy o vzájemném britsko-československém přáteství (ostatně na to nebyl ani nikdo zvědavý), ale v Anglii zato panoval pořádek, čistota a hlavně ochota obyvatelstva pomoci a podílet se na válečném konfliktu. Ve Warringtonu si hned nechali zaznamenat osobní a profesní údaje, aby jim mohl být vyplácen žold.

Obrovský rozdíl proti Francii pocítili v ubytování. Bydleli v dřevěných barácích, kde bylo teplo, na každém baráku koupelna s teplou vodou, na ložnicích rozhlasové přijímače a krásné bílé postele, o kterých se jim snilo víc než rok. V jídelně byly prostřené stoly, příbory a čisté talíře. Vše, čeho se jim ve Francii nedostávalo.

Dne 12.července se přesunuli do Innsworth Lane u Gloucesteru16) (hrabství Cheshire), kde se den předtím vytvořila takzvaná "Bombardovací skupina". Ta se pak ve dnech 14. až 16.července přesunula do Cosfordu u Wolverhamptonu, na nově vytvořenou základnu Československé výcvikové a náhradní jednotky letectva - "Czechoslovak Depot", které tehdy velel podplukovník Josef Berounský. Od 20.července "Bombardovací skupina" zahájila základní výcvik svých mužů a pochopitelně i výuku angličtiny. Byla též nazývána "2.perutí CAF" (CAF - Czech Air Force - to je prozatimní název pro československé letectvo), neboť nebylo zcela jisté, zda bude začleněna do RAF, nebo zda se vytvoří samostatné československé letectvo.

V Cosfordu složili letci také přísahu anglickému králi a Prozatímní vládě československé. Poté se stali příslušníky Royal Air Force. Emanuel Novotný tak učinil 24.července 1940 a do RAF byl přijat v hodnosti Aircraftman 2 (AC2 = vojín).17) Později obdržel jako československý poddůstojník (podle platné smlouvy s britskou vládou a RAF) hodnost Sergeant (Sgt = četař) a kód RAF 787250.

Po vleklých sporech mezi zastánci vytvoření samostatných československých leteckých jednotek (generál Vicherek - Slezák) a stoupenci zařazení vznikajících československých letek do vyšších svazků RAF zvítězila druhá varianta generála Janouška. Když bylo jasné, že letci budou sloužit v RAF, dostali příslušnici anglické uniformy. Jako pilot dostal Eman křídla se znakem a iniciálami RAF. Na rukávy uniformy si musel našít tři proužky ve tvaru 'V'. Jediným odlišením našich letců od anglických byl nápis 'Czechoslovakia' na rameni.

Krátce po přísaze, 27.července 1940, přijel na cosfordskou základnu W/Cdr J.F.Griffiths, budoucí velitel jednotky. Prvním československým velitelem byl jmenován plukovník letectva Karel Mareš, pod krycím jménem Toman.

Dne 29.července 1940 se "Bombardovací skupina" přesunula z Cosfordu na základnu v Honingtonu, nedaleko Bury St. Edmunds v hrabství Suffolk. Základna patřila pod velení No.3 Bomber Group (3.bombardovací skupina). Zde se 2.srpna 1940 utvořila 311.československá bombardovací peruť (No.311 Czechoslovak Bomber Squadron).

Po vzniku jednotky zahájili letci intenzivní výcvik. Letci se měli připravit na obtížný úkol moderního válečného letectva, na dálkové noční lety nad nepřátelské území a na přesné bombardování nepřátelských objektů. Vojáci se museli přeškolit na zcela odlišnou techniku používanou RAF. Ve Francii tato situace nebyla tak zlá, neboť naše armáda před válkou některé francouzské systémy a dokonce i letadla používala. Piloti i jejich osádky si též museli zvyknout na zcela odlišné prostředí.

Letiště Honington bylo velice moderně zařízené a pohodlné jak pro důstojníky, tak i pro poddůstojníky a mužstvo. Skvělé bylo stravování i ubytování.

Nejdříve absolvovali všichni základní pěchotní výcvik, který ukončili 5.srpna. Poté následovala teoretická příprava, zpestřená prohlídkami nových letounů Vickers Wellington.

Dne 6.8.1940 navštívil peruť prezident republiky dr. Edvard Beneš. Jeho příjezd znamenal pro letce velikou morální posilu. Provedl přehlídku celé perutě, zajímal se o výcvik a promluvil si se zástupci letců. Po jeho návštěvě se započalo s vlastním pilotním výcvikem. Peruť se rozdělila na dvě letky - "A" Flight a "B" Flight. Vedle britských instruktorů F/Lt P.C.Pickarda, DFC, S/Ldr Samuelse a F/Lt McFaddena, DFC, začali s ostatními piloty létat také vybraní a přezkoušení českoslovenští instruktoři. Jednalo se piloty s největšími zkušenostmi: v letce "A" S/Ldr, J.Schejbal a Sgt F.Taiber, v letce "B" Sgt E.Novotný a Sgt V.Korda. Tři z českých instruktorů byli předváleční dopravní piloti (Korda,Novotný,Taiber).

"S přeškolováním na britská letadla se nedělaly velké okolky. Pár startů a přistání s dvojím řízením na přechodovém typu dvoumotorového Ansonu a hned jsme přešli na bojový letoun typu Wellington. Cvičili jsme hlavně létání podle přístrojů, bombardování a fotografování, ale také starty a přistání. Po dálkových přeletech nad ostrovem jsme byli připraveni pro bojové úkoly."18)

Dne 18.srpna bylo z nejschopnějších letců vybráno prvních šest operačních osádek. Sgt Emanuel Novotný byl nejprve zařazen jako druhý pilot do osádky číslo pět, které velel P/O Janoušek (1.pilot). Ačkoliv byl Eman jedním z nejzkušenějších, nemohl vykonávat funkci velitele, tedy zároveň prvního pilota, protože měl pouze hodnost Sergeant. V září byl z této posádky přeložen k P/O Landovi, svému bývalému učiteli z konce 20.let. Navigátora dělal P/O Jarošek, telegrafistu Sgt Klimt a střelce Sgt Šesták a Sgt Jirsák.

Prvních šest osádek vytvořilo "A" letku perutě a další výcvik vedly odděleně, aby nebyl opožďován méně zkušenými. "Operační" osádky létaly na plně vyzbrojených Wellingtonech Mk.IA a Mk.IC. Tento dvoumotorový samonosný středoplošník létal maximální rychlostí přes 380 km/h. Mohl nést 2.000 kg pum. Výzbroj tvořily dva kulomety Browning 7,7 mm. Tento letoun se ve dne příliš neuplatnil a na začátku války trpěl značnými ztrátami. Jako noční bombardovací letoun se však osvědčil. Mezi českými letci byl zván "Velouš".

Se sílící bitvou o Anglii se urychloval výcvik našich osádek, někdy dokonce na škodu věci. Mnohdy docházelo k haváriím. Výcvik byl také rušen častými nálety německé Luftwaffe na honingtonské letiště. Bylo však zbudováno klamné letiště nedaleko od původního, takže si je Němci často popletli a útočili pouze na louku.

Přes všechny problémy spojené s výcvikem se letci toužili zapojit do operační činnosti. Dne 7.září byl výcvik ukončen. Jeden z pamětníků poznamenal: "...přeškolení bylo krátkodobé. Někteří nestačili nalétat ani předepsaný počet hodin cvičných letů a již byli zařazeni do operačních osádek. Řešení poněkud neobvyklé, ale vyžadovala to situace, protože v té době vrcholila bitva o Anglii."19)

Již 10.září 1940 zaútočily první letouny 311.perutě na nepřítele. Tohoto útoku se zúčastnily osádky S/Ldr Schejbala, Sgt F.Taibera (na místě 1.pilota se vystřídal s F/Lt Ocelkou) a Sgt Kordy. Jejich cílem bylo seřaďovací nádraží v Bruselu. Pouze Sgt Korda nebombardoval pro špatnou viditelnost a podle rozkazu neletěl do nižší výšky. Ostatní piloti svůj úkol splnili perfektně, o čemž svědčily pořízené fotografie.

Dne 14.září, kdy byly utvořeny další tři operační osádky, se "A" Flight přesunul z nálety ohrožovaného honingtonského letiště do East Wrethamu. Tamní letiště bylo prakticky satelitem Honingtonu, nacházelo se nedaleko Wretham Hallu u Thetfordu (hrabství Norfolk). Byla to prakticky louka bez pevných drah, dílen, hangárů, nebo pohodlných ubikací. Pouze na okraji stálo několik provizorních budov, kde bylo velitelství a kanceláře. Důstojníci se ubytovali v nedalekém zámečku a ostatní po čtyřech až pěti mužích ve stanech.

Na svůj první operační let Eman stále čekal. Konečně však přišla sobota 21.září 1940, kdy bylo rozhodnuto, že peruť udeří plnou silou. Osádce P/O Landy, ve které byl též Emanuel Novotný, byl přidělen Vickers Wellington Mk.IA "KX-B" P9230.20) Dále starovaly posádky S/Ldr Schejbala, Sgt Taibera, Sgt Kordy, P/O Janouška a P/O Trojáčka. Ve 14.00 h přeletěly společně zpět na honingtonské letiště. V 17.15 proběhl breafing v operačním sále ("Operation Room"), kde se společně s letci 9.britské peruti dozvěděli podrobnosti o letu. Jejich cílem byly doky a přístav v Calais, kde se v tu dobu nacházel velký počet invazních plavidel. Útočit se mělo pěti 250 liberními výbušnými pumami a jedním kontejnerem SBC (Small Bomb Container). Emanuel Novotný se "vyzbrojil" navíc talismanem pro štěstí, kravatou, kterou dostal od syna před odchodem do ciziny. Nosil ji pak na každý svůj operační let.

Od 21.50 startovaly posádky na svůj operační let. Letoun P/O Landy odstartoval jako čtvrtý ve 22.00 h. Přes prudkou palbu nad cílem byly z výšky 10.000 stop svrženy velice přesně všechny pumy. Letoun P9230 P/O Landy dosedl v Honingtonu patnáct minut po půlnoci. První Emanův let trval tady 2 hodiny 15 minut. Nad Calais zažili letci opravdové peklo přehradné palby "flaku" (Flugabwehrkanone = protiletadlové dělostřelectvo). "Byla to ukázka pekla," vzpomíná Václav Korda, "která měla působit na duši a srdce letců. Měla jim nahnat strach, měla je připravit o rozum, měla z nich udělat ničemy, kteří shodí své pumy někam do moře a vrátí se domů. Němci si to dobře vypočetli, ale nevyšlo jim to. Po prvním překvapení se každý z nás přes ohnivou přehradu dostal a své úkoly splnil..."21)

Tento let patřil do kategorie obtížných a v bodovém ohodnocení byl řazen do třetí, nejvyšší kategorie za deset bodů. První a druhá kategorie byly po čtyřech, respektive po sedmi bodech. Na konci války čítalo skóre Emanuela Novotného 48 bodů.22) Podle počtu dosažených bodů se pak také udělovala vyznamenání.

Po odpočinku z prvního a náročného letu absolvovali letci zpravodajský výslech. Pak přelétali svá letadla zpět do Wrethamu, ale tamní mlha jim zabránila v přistání, takže se museli vrátit opět do Honingtonu. Do Wrethamu byly pak osádky převezeny nákladními auty.

Již v noci z 23.9. na 24.9.1940 provedla "Třistajedenáctka" další nálet a Landova posádka (tedy i Emanuel Novotný) se tohoto útoku zúčastnila. Pro úkol byly vybrány specielně tři posádky: W/Cdr Toman-Mareš (s druhým pilotem Sgt Hrnčířem) - "KX-U" (L7778), P/O Trojáček (se Sgt Zábržem) - "KX-E" (L7788) a konečně P/O Landa se Sgt Novotným - "KX-B" (P9230). Cíl - Berlín! Netřeba nic dodávat. Nikdo by si ještě před měsícem nepomyslel, že by mohl letět na Berlín.

Po obědě přeletěly posádky letouny opět na hlavní základnu do Honingtonu. Podobně jako před dvěma dny provedla 9. a 311. bombardovací peruť společný breafing (letovou přípravu). Teprve v sále se naši letci dozvěděli svůj cíl. Na velké mapě Evropy, kde byla zachycena všechna stanoviště protiletadlového dělostřelectva, světlometů, letišť i prostory hlavní operační činnosti stíhačů, byl velký špendlík vyznačující cíl zabodnut do středu Německa - do Berlína. Byl to jeden z nejobtížnějších úkolů, při kterém musely osádky letět 1800 km, většinu z nich nad územím nepřítele.

Přes tyto vážné okamžiky si Eman opět zažertoval. Jeho osádka měla sice bombardovat seřaďovací nádraží, ale Eman se neustále ptal na Göringovo ministerstvo letectví, prý největší na světě. Otravoval zpravodajského důstojníka otázkami na Görignovu pracovnu, na kancelář Ernsta Udeta a podobně. Letci pukali smíchy, málem se neudrželi ani na židlích, ale Eman se s kamennou tváří podivoval nad zpravodajcovou neinformovaností...

Jako první z českých posádek vzlétla ve 21.34 h právě Emanova. Letěli opět se svým Wellingtonem Mk.IA P9230. Tento letoun absolvoval u 311.perutě pouze tři lety, z toho dva s Landovou osádkou. V Berlíně za husté protiletadlové palby atakovala Landova posádka Grünewaldské seřaďovací nádraží. Výbuchy osmi dvěstěpadesátiliberních pum byly pozorovány v cílové oblasti.23) Wellington "KX-B" P9230 přistál v 05.50 hodin 24.9.1940 na letišti Honington, stejně jako W/Cdr Toman-Mareš. Takové štěstí neměla osádka P/O Trojáčka, která musela nouzově přistát na nepřátelském území a byla zajata. Vůbec první, bohužel zdaleka ne poslední, ztracená posádka.

Následovaly dva týdny, kdy se nelétalo pro nevhodné počasí. Zdálo by se, že posádky si po namáhavém výcviku a ještě namáhavějších operačních letech odpočinou, ale opak byl pravdou. Angličtí velitelé nesmyslně proháněli české letce na pořadových cvičeních, dlouhými pochody, či hledáním údajných německých parašutistů po lesích. Unavení letci se pak sotva drželi na nohou.

Konečně mohli opět vzlétnout. Osmého října se počasí umoudřilo a umožnilo provést další nálet. Cílem tentokrát budou Brémy, velice tvrdý oříšek, jeden z nejlépe bráněných přístavů. Posádka P/O Landy vzlétla jako první v 18.03, tentokrát s modernějším Wellingtonem Mk.IC "KX-T" (L7844). Avšak 30 mil od holandského pobřeží se jim porouchal jeden motor a posádka se tedy musela vrátit na svoji základnu. Přistáli ve 20.35.

Z 10. na 11.října si však mohli vylepšit náladu. Cílem byl ještě obtížnější přístav Hamburk, který mnozí považovali za nejlépe bráněný přístav a po Berlínu i nejlépe bráněné město město v Říši. Osádka P/O Landy letěla opět na jiném letadle, na Wellingtonu Mk.IC "KX-W" R1021. Odstartovala jako první přesně v osm hodin. Přes prudkou protiletadlovou palbu umístili naši letci v Hamburku své pumy na vytčený cíl - rafinerie olejů a nafty. Po odbombardování byl pozorován rychle se rozšiřující oheň, způsobený zápalnými pumami. Na honingtonském letišti dosedla posádka se svým Wellingtonem v jednu hodinu a dvacet minut dne 11.října 1940.

Další let následoval po pouhých dvou nocích odpočinku 14.října 1940. Na postu prvního pilota tentokrát seděl samotný W/Cdr Toman, který tak vystřídal P/O Landu. Jako druhý pilot letěl opět Sgt Novotný a také ostatní místa byla obsazena jako obvykle. S letounem Wellington Mk.IC "KX-T" L7844 odstartovali v 19.48 hodin. Společně se dvěma dalšími posádkami "Třistajedenáctky" provedli úspěšný a dobře hodnocený nálet na lodě v přístavu Le Havre. Ani v tomto případě je neodradila prudká protiletadlová palba nepřítele.

Nastal Emanův poslední den v Anglii. Ten den hráli v jídelně s Václavem Kordou a dalšími pokera. "Tehdy mu padala karta a jeden z hráčů, pilot Jaroslav Bala, raději hru vzdal. Do jídelny přišel další pilot, Vilém Bufka, už před časem se s Novotným dohodl, že od něho koupí motorku. Emanovi se moc od karet nechce, ale když Franta Zapletal nabídne, že mu listy na chvíli podrží, odchází s Vildou Bufkou na zkušební jízdu.

Bufka řídí, Nuvotný sedí vzadu. Ariel se řítí po cestách zámeckého parku a blíží se k zatáčce před bránou zámečku, kde se musí ostře zahnout. V tu chvíli vyrazí z protisměru místní zahradník na starém indiánu s lodičkou. Srážka je neodvratná. Eman Novotný přeletí Vildu Bufku a skončí na nedalekém kompostu, zahradník zůstává sedět vedle poškozeného indiána s vymknutou rukou a Bufka si drží rozbité koleno. Rána odkrývá i kost. Zahradník mu pomáhá vstát a oba jdou křísit nehybného Emana, který stále leží na kompostě. Oba se nad ním nakloní, Eman potevře šibalsky jedno oko a s úsměvem pošle Vildu i s Arielem kamsi. Naštěstí utrpěl jen pár odřenin. Nezbývá nic jiného, než Ariela opět nastartovat a odvézt Vildu na perutní ošetřovnu, ta rána na koleni vypadá hrozivě.

Nejdříve musí oba piloti vyslechnout kázání doktora Hrbáčka v tom smyslu, že jim nestačí mrzačit se při náletech na Německo, musí si ještě zpřerážet kosti na motorkách. Emana uzná dr. Hrbáček schopným letu, Vildu Bufku však posílá sanitkou do honingtonské nemocnice..."24)

O nehodě za chvíli věděl i velitel perutě. Musel ihned zajistit za zraněného Bufku náhradu pro operační let. Po krátké úvaze určil Františka Zapletala s odůvodněním, že když mohl vzít karty za Novotného, může letět i jako druhý pilot v posádce kapitána Veselého. Ještě nevěděl, že mu podepsal rozsudek smrti...

Desátý operační den perutě, 16.říjen 1940, je právem nazýván "nejčernějším dnem Třistajedenáctky". Oné noci byly vyslány k náletu na Brémy a Kiel čtyři stroje 311.perutě a tři z nich se nevrátily. Posádka P/O Janouška (Wellington Mk.IC "KX-W" R1021) se jako jediná vydala na Kiel a jako jediná se vrátila zpět. Posádky F/Lt Šnajdra ("KX-K" N2773), S/Ldr Veselého ("KX-H" N2771) a P/O Landy ("KX-T" L7844) se vydaly na Brémy (všechny letěly na typu Wellington Mk.IC).

Odpoledne naložili zbrojíři do pumovnic letounů sedm 250 liberních výbušných pum a šedesát kusů 4 liberních (1,8 kg) zápalných pumiček, uložených v krabicovém kontejneru SBC (Small Bomb Container). Při breafingu jim bylo uloženo bombardovat sklady oleje, vzdálené 2 kilometry severozápadně od Brém.

Snad nepřesná předpověď počasí zavinila, že se tato noc stala RAF osudnou. Bez většího přičinění Němců ztratila RAF několik bojeschopných bombardovacích letadel. Jako poslední odstartovala v 18.50 hodin posádka Wellingtonu "KX-T" jako "Tamara" (L7844), ve složení: P/O Landa (1.pilot - kapitán), Sgt Novotný (2.pilot), P/O Jarošek (navigátor), Sgt Klimt (radiotelegrafista), Sgt Jirsák (přední střelec) a Sgt Šesták (zadní střelec). Chvíli po startu přestala fungovat radiostanice, takže na letišti ve Wrethamu nevěděli celou noc, co se s posádkou stalo. Jeden anglický pilot lehkého bombardovacího letounu Handley Page Hampden sdělil zpravodajskému důstojníkovi, že viděl nějaký letoun nad Zuider See řítit se v plamenech k zemi... Až později se u 311.perutě dozvěděli, že z hořícího Wellingtonu se zachránili a byli zajati Sgt Novotný a Sgt Šesták. Ostatní letci zahynuli.

Posádka P/O Landy byla sestřelena ještě při letu na cíl. Osudné noci zaúřadovaly pověstné "noční sovy" od elitní jednotky es II./NJG 1 (Gruppe II./Nachtjagdgeschwader 1 = noční stíhací eskadra 1, 2.skupina). Ze základny Leuwarden odstartoval dvoumotorový těžký noční stíhač Dornier Do 17Z-10 "Kauz II", pilotovaný Staffelkapitänem 6./NJG 1 (Staffel 6/NGJ 1 = 6.letka NJG 1) Oberleutnantem Ludwigem Beckerem. Na místě radaroperátora seděl Feldwebel Josef Staub.25) Radiolokátor Freya, umístěný na nizozemském pobřeží, zachytil spojenecké letouny směřující nad kontinent. Informace o letadlech byly ihned předány nočním stíhačům. Ludwig Becker byl naveden do prostoru nad Zuider See.

Přesně ve 20.00 zachytil Staub stín na obrazovce radaru (takzvané Q-Rohr) Landova Wellingtonu, kterou mu zprostředkoval Spanner, detektor infračerveného záření uložený v přídi Dornieru, reagující na teplo vyvíjené motory Wellingtonu. Po poměrně přesném navedení spatřil Wellington proti měsícem osvětlené hladině Zuider See také Becker a hned zaútočil. Výzbroj čtyř kulometů MG 17 ráže 7,92 mm a dvou kanónů MG/FF ráže 20 mm udělala své. Po první dlouhé dávce začal Wellingtonu hořet pravý motor. Neovladatelný letoun pak spadl nedaleko obce Oosterwolde v oblasti Gelderland v Nizozemí.

Pád letounu pozoroval tamní občan Van der Brinh, který o tom později vydal svoje svědectví: "Bylo asi osm hodin večer, když jsme uslyšeli motory letadla. Náhle jsme zaslechli strašlivý zvuk a spatřili jsme spoustu plamenů. Později se zjistilo, že to byl explodující letoun. Byl to první letoun, který se tu zřítil, ale neměl být poslední. Nacházeli jsme se totiž přesně na trase bombardérů, létajících do severního Německa. Protože to byl první letoun, který tu spadl, mnoho lidí běželo k místu havárie a pokoušelo se získat suvenýr. Části letounu byly rozházeny po celém okolí a trup ležel přes příkop. Trosky hořely a bylo slyšet explodující munici. Naštěstí se pumy uvolnily a spadly do příkopu. To patrně mnoho svědků havárie zachránilo.

Druhého dne jsme se šli opět podívat na místo havárie. Trup ležel asi 150 metrů od naší farmy. Jak jsme se k němu přibližovali, spatřili jsme ohořelé tělo zabořené do země. Byl to člen osádky. Měl tmavé vlasy a modré ponožky. V pravé ruce svíral kus padákové šňůry. Asi 100 metrů severozápadně od mrtvého letce ležela zadní část trupu s kormidly. Němci kolem trosek rozmístili stráže, takže jsme se k nim nemohli přiblížit. Brzy začali také trosky odklízet a odvážet mrtvé. Slyšel jsem, že jeden z letců se vzdal Němcům - přistál na padáku asi sedm kilometrů dále na sever."26)

Emanuel Novotný v oné osudné chvíli pilotoval letadlo, neboť kapitán letounu P/O Bohumil Landa si byl dobře vědom Emanových kvalit a řízení mu rád přenechával. "Starej", jak mu letci i pro jeho vyšší věk přezdívali, to s Wellingtonem uměl lépe. Přesto sestřelení nepozorovaným nepřátelským stíhačem zabránit nedokázal. V roce 1945 po návratu do Anglie o svém posledním letu tehdy již W/O Emanuel Novotný vypověděl:

"Při přeletu holandského pobřeží byl jsem chycen jediným světlometem, který pravděpodobně dával znamení nočnímu stíhači, kde se nachází letoun letící tímto směrem. Krátce nato jsem dolétl nad Zuiderské jezero, asi před 20.00 hod. a byl jsem napaden nepřátelským stíhačem. Prvou známkou, že se něco děje, bylo, že volantem a současně nožním řízením, které bylo úplně vyšlápnuto do pravé strany, bylo abnormálně trháno a pravý motor zasažen hořel. Letoun se okamžitě naklonil doprava a současně šel po hlavě dolů. V této chvíli jsem se snažil dáti letoun do normální polohy tím, že jsem ho chtěl táhnout a křidélky i nohou vyrovnat. V prvých okamžicích, kdy letoun přecházel z normální polohy, jsem se snažil použíti klapky, abych letoun zdvihl, ale klapky nefungovaly a zjistil jsem též, že světla zhasla a v telefonu jsem nikoho neslyšel; počal jsem volat 'skákat'. Vedle mne stojící P/O Landa po otázce, co se děje /křičel jsem, že musíme ven, že nemohu letoun zvládnout/, odebral se pravděpodobně k přednímu střelci, aby mu pomohl z věže, poněvadž jsem ucítil průvan vzduchu, což bylo způsobeno otevřením jak věže tak i spodního východu. P/O Landa byl opět u mne v době, kdy letoun byl již silně nakloněn a pád se zrychloval a řízením nebylo již trháno. Po mém neustálém volání 'skákat a ven', když se přesvědčil sám, že řízením není možno letoun zvládnout odešel dopředu. V této kritické době se objevil také P/O Jarošek s otázkou, co se děje a po mé odpovědi, že musí skákat, odebral se dozadu se slovy: 'Já neskáči, pod námi je moře'. Jmenovaný na sobě neměl kurty. O telegrafistovi nevím nic, rovněž tak o obou střelcích.

Viděl jsem též svazek světelných střel letících odzadu kupředu a jest mi velmi těžko posoudit, jak a z které strany jsme byli stíhačem napadeni.

Letoun na řízení nereagoval a sklon jak napravo tak i dopředu se zvětšil do piké a jak volant, tak i nožní řízení byly úplně mrtvé. Trhání ustalo, oheň na pravé straně zůstal a letoun se více a více dostával na záda a rychleji padal dolů stočením se doprava. Do této chvíle jsem stále držel volant sedě v letadle nepřivázán a v okamžiku, kdy letoun byl úplně na zádech, jsem padl hlavou na kryt nad pilotním prostorem; ucítil jsem silnou bolest v levém oku a pamatuji se jen po krátký okamžik chladu..."27)

Po nárazu o strop pilotní kabiny upadl Sgt Novotný do hlubokého bezvědomí. Sám si nemohl odpovědět, jakže se zachránil. V úvahu přichází i myšlenka na jakýsi pud sebezáchovy. Zřejmě se mu padák otevřel až po delším volném pádu, neboť později cítil silnou bolest v tříslech, kam se mu zařízly popruhy od padáku. V mdlobách dopadl na zahrádku malého domku na pobřeží Zuiderského moře. K vědomí přišel až po čtyřech hodinách, krátce po půlnoci.

Časně zrána požádal u dveří domku holandskou rodinu o pomoc při útěku a o informace. Po dlouhém domlouvání za pomoci posunků, neboť Holanďané neovládali ani němčinu ani angličtinu, ho rodina uschovala ve stohu slámy nedaleko stavení. Milí Holanďané mu přinesli jídlo a ošetřili mu zraněné oko. Rodina se však začala obávat německých represí a požádala Emanuela, aby opustil jejich obydlí, protože Němci budou provádět domovní prohlídky v celé oblasti. Starý člověk, který Emana uschoval, se velmi omlouval, že ho tam nemůže déle schovávat. Po Emanově prosbě však přislíbil, že po válce zašle Novotného rodině dopis, který tehdy Eman narychlo sepsal (viz Příloha IV.b - číslo 11).

V roce 1945 tento dopis skutečně rodině došel s dodatkem, ve kterém Holanďan vysvětluje své obtížné postavení v těžkých válečných létech a prosí za odpuštění, že tenkrát nemohl Emana schovat.

Než Eman od holandské rodiny odešel, dozvěděl se, že lidé našli nějakého mrtvého letce v modré kombinéze. Takovou nosil pouze P/O Landa...

Starý námořník ukázal Emanovi směr do Amsterodamu, odkud chtěl pokračovat do Bruselu, kde měl známé z předválečných dob, když létal linku Praha - Brusel. Nevěděl přesně, kde je a kolik kilometrů ušel. Šel ve dne kolem břehů Zuiderského jezera. Ještě téže noci se vydal na cestu jižním směrem. Doufal, že nalezne pomoc u evangelických pastorů, ale právě tam se mu jí nakonec nedostalo. V jedné malé rybářské osadě napsal své ženě do Vlašimi dopis na rozloučenou, který rodina po válce také dostala (viz Příloha IV.b - číslo 12).

Na druhé straně jezera mu na samotě poskytli druhou pomoc. Dostal trochu jídla a kuřiva a mohl se podívat také do mapy. Zjistil, že se nachází asi 15 km jihovýchodně od Zwolle.

Bylo mu jasné, že v uniformě se může jen velmi těžko pohybovat, aniž by upoutal pozornost. Na samotě nechal tedy uniformu, hodinky a snubní prstýnek. Ochotní Holanďané mu za to darovali montérky. Následující den si uvědomil svoji beznadějnou situaci, pokud by byl zadržen německými vojáky bez uniformy RAF. Vrátil se tedy a přemlouval vystrašené Holanďany, aby mu vrátili uniformu. Ti ji zakopali kdesi na hrázi. Když ji opět vyhrabali, byla pomačkaná, potrhaná a hlavně špinavá. To ale příliš nevadilo. Přespal opět ve stohu a časně zrána se vydal na cestu. Okolo sedmé hodiny sešel z cesty, která se zdála nebezpečná, a hodlal použít lesíka k úkrytu. Tady ho po čtyřech dnech útěku zajal německý voják a odvedl ho do vesnice Oldebrooch.

Tento útěk byl v literatuře několikrát popsán s různým rozsahem podrobností. Autoři většinou vycházeli z dochovaného protokolu o výslechu z roku 1945, který zde uvádím v příloze. Pouze Petr Radosta svůj popis snad zakládá na osobních vzpomínkách Emanuela Novotného. Uvedené popisy se od sebe dost podstatně liší nejen v podrobnostech, ale i v otázkách podstatných, například v délce trvání cesty. Také vyprávění paní Novotné, založené nepochybně na vzpomínkách jejího muže, se od uvedených popisů liší. Pro svůj popis jsem z použitých pramenů dal přednost zmíněnému protokolu a nejpodrobnějšímu popisu Petra Radosty.

Následoval převoz do jakéhosi tábora, kde byl podroben prvnímu výslechu. V pozdějším záznamu výslechu uvádí, že zde přiznal jen jméno, hodnost a číslo RAF.

Ihned byl převezen do Amsterodamu. Po opakovaném výslechu byl odveden do kasáren a zavřen do vězeňské cely. Odtud ho převezli do tábora Dulag Luft (Durchlager der Luftwaffe = Průchozí tábor letectva) ve Frankfurtu nad Mohanem. Tímto táborem prošlo za dobu války 52 československých letců. Zde byl opět vyslýchán. Udal své jméno, hodnost a číslo. Přiznal, že je Čechoslovák, protože neuměl téměř vůbec anglicky, takže by bylo zcela zbytečné zapírat. Oznámil jim i adresu bytu v Praze. V Dulagu pobyl asi 10-12 dní. Nato ho převezli do Wiesbadenu na letiště, kde byl vězněn až do 26.ledna 1941.

Z hrozných podmínek vězení ho vysvobodil převoz do přece jen lepšího prostředí zajateckého tábora Stalag Luft I (Stammlager I = Kmenový tábor č.1) v Barthvogelsang. Barth se měl stát jeho domovem na dlouhé tři roky. Evidenční číslo zajatce E.Novotného bylo 395.

Tábor byl slušně zařízený. Dřevěné baráčky s kamínky, na světnici byly palandy. Na Appellplatzu měli dostatek prostoru a výjimečně zde mohli provozovat i různé sporty. V zimě se hrál hokej, v létě fotbal, volejbal, nebo jiné hry. Měli také možnost chodit do táborového divadla, kde si sami hráli. Kdyby celý tábor nebyl obehnán ostnatým drátem a nebyl hlídán ostražitou německou stráží, nikdo by tábor snad ani nepoznal od běžných armádních kempů.

Avšak život v táboře byl velice stereotypní. Po snídani se počítali zajatci, přišel oběd s následným počítáním a nakonec večeře opět s počítáním zajatců. Jídlo ovšem bylo slabší stránkou tábora. Strava byla velmi nechutná a také nedostatečná. Vojáci pak byli vděčni za každý balíček od Mezinárodního červeného kříže. Kromě potravin dostávali též cigarety a prádlo. Za celou dobu zajetí dostal Eman celkem 3 balíčky cigaret po 300 kusech, dále 7 balíčků s prádlem. Potraviny dostával častěji, ovšem nepravidelně, zejména v létech 1941 a 1944.

Velké obavy před rozsáhlými represáliemi vůči českým letcům se naštěstí nepotvrdily. Němci naše letce odsoudili pro velezradu, za což byl trest smrti, avšak na jeho vykonání čekali až do vítězného konce. Že se s našimi vojáky zacházelo jako s Brity, na tom měli velkou zásluhu energičtí angličtí velitelé. V Barthu to byli angličtí velitelé tábora W/Cdr Ferres, W/Cdr Day, W/O T.K.May a W/O D.Deans.

Eman si dopisoval s rodinou a s rodiči. Od svých nejbižších obdržel též balíčky. Nejdříve si mohli dopisovat česky, po zákazu musel psát německy nebo anglicky. V roce 1942 musel s dopisováním ale přestat, jelikož mu bylo z domova oznámeno, že korespondence s ním činí rodině potíže. Přesto manželka paní Marie Novotná vzpomíná: "Dopisovali jsme si často. Já jsem se snad každý den nechávala se synem Milanem fotografovat, abych mu posílala co nejčerstvější obrázky rodiny."28) Eman si pak u svého lůžka založil tablo, kde měl všechny snímky přišpendleny.

Pobyt v sebelépe zařízeném táboře však zůstával zajetím. Touha bránit vlast ho vyhnala až do daleké Anglie. Nyní by měl nečinně přihlížet a čekat, jak se situace vyvine?!

I Emanuel Novotný pomýšlel na útěk z tábora. Domluvil se s Angličanem Sgt Roosem, že se pokusí o útěk až budou pracovat mimo tábor. Utéci se jim však nepodařilo, nebyla ještě vhodná příležitost. Eman prozradil Roosovi svůj plán, který později Roose využil společně se svým krajanem Wrightem.

Jeho dva angličtí přátelé se drželi přesně jeho rad a útěk se jim zdařil. Dostali se později do Prahy, kde vyhledali byt paní Novotné. Adresu je naučil Eman pro jistotu nazpaměť. Roose měl v pásku zašitou polovinu své fotografie, aby uprchlíkům rodina věřila. Marie Novotná se pak o Angličany starala celý týden. Jeden z uprchlíků byl raněný (paní Novotná si dnes nemůže vzpomenout, který z nich to byl; také její další vzpomínky na celou událost jsou poměrně kusé), takže nemohli utíkat dál.

Chmelařovi, Mariina rodina, mezitím sháněli nějakou ilegální spojku, která by se o uprchlíky postarala dále. Nakonec jim pomohl vlašimský stavitel Rajman. Přes známého, který pracoval u dráhy, se podařilo uložit Angličany mezi balíky pošty směřující na Moravu. Později byli uprchlíci Němci chyceni a pod pohrůžkou zastřelení měli prozradit jména lidí, kteří jim pomáhali. Oba ale dobře věděli, jaké nedozírné následky by to pro rodinu mělo, a tak oba mlčeli. Zastřeleni nebyli a přečkali válku v zajateckých táborech. Po válce si pak E.Novotný a Roose dopisovali.

Návštěvu obou uprchlíků ve Vlašimi u Mariina bratra Aloise Chmelaře (nyní žije v USA), za níž se snad ukrývali v Novotného chatě na Hrádku, stejně jako jejich pozdější pobyt v Praze ve Chmelařově bytě na Hřebenkách nelze věrohodnými důkazy prokázat. V povědomí vlašimských pamětníků a přátel rodiny (pan Walter, ing. V.Novotný) však zůstává, snad podle vyprávění samotného Emanuela Novotného.

Rodina se však vězení nakonec nevyhnula. Marie Novotná byla 17.listopadu zatčena, protože její manžel bojoval proti Říši a dopustil se tak velezrady. Po výslechu na benešovském gestapu byla převezena do koncentračního tábora do Svatobořic. Pomohl jí ovšem ředitel vlašimské zbrojovky, Němec Hocke. Za Marii se zaručil, takže byla po dvou měsících propuštěna a nasazena na práci v továrně.

Podstatně hůře dopadl Mariin bratr Alois Chmelař. Důvodem zatčení jeho i jeho rodiny byla snad osobní msta benešovského gestapáka, který se přátelil s bývalou Aloisovou snoubenkou. Alois Chmelař byl uvězněn v koncentračním táboře v Terezíně, kde dostal zostřenou samovazbu.

Zatčen byl i bratr Jaroslav, který se také dostal do terezínského koncentračního tábora. Zatčení však unikla jeho manželka, kterou Němci ponechali doma, aby se starala o čtyři malé děti.

Syn Emana Novotného ing.Milan Novotný vzpomíná, že v době zatčení jeho matky bydleli u babičky ve Vlašimi. K zatčení došlo 17.listopadu 1944 kolem třetí hodiny ráno. Automobil gestapa měl však poruchu, a tak gestapáci pro převoz zatčených zvolili lokálku z Vlašimi do Benešova, v níž obsadili jedno kupé. Malý Milan byl v době zatčení vážně nemocen a měl vysoké horečky. V době matčina zatčení byl v benešovské nemocnici na interně u doktorky Wágnerové. Po propuštění 11.ledna 1945 ho ke svým čtyřem dětem přijala jeho teta Chmelařová. U ní v pražském bytě (Kyjská ulice číslo 5 v Hloubětíně) zůstal pak až do konce války.

Eman nadále zůstával v zajateckém táboře v Barthu. Ale jednoho srpnového dne roku 1944 byla po Josefu Zvolenském, Vilému Bufkovi a Petrovi Urubovi převezena na pražské gestapo další skupina z Barthu: E.Novotný, A.Šiška, Z.Procházka, J.Truhlář, F.Knap, K.Batelka a J.Sůsa. Snad Němce vedl neúspěch na frontě (spojenci zahájili rozsáhlý útok na západě), snad se čistka po neúspěšném atentátu na Hitlera ujala i na zajatcích, nebo snad šlo o pokračování msty za velký saganský útěk, zvaný "Great Escape" (většina uprchlíků byla zastřelena, mezi nimi také Čech A.Valenta).

Druhá, sedmičlenná skupina byla přesunuta nejdříve do tábora Stalag Luft III v Saganu (Polsko), kde se dozvěděli o masakru spáchaném na uprchlících. Neblahé zprávy jim na klidu pochopitelně nepřidaly. Skupina sedmi Čechoslováků, britských seržantů, tábor v Saganu zanedlouho opstila. Jejich cílem byla Praha. V doprovodu německých stráží se Emanuel Novotný vrátil po pěti letech do Prahy. Návrat si rozhodně představoval jinak.

Když Němci vezli do Prahy první tři seržanty (Bufku, Zvolenského a Urubu), poslal Eman po jednom jejich slušném strážci dopis své matce, která bydlela v Nuslích. Němec jí ten dopis odevzdal.

S druhým transportem se dostal do Prahy sám. S příjezdem do Prahy se mu vybavily vzpomínky na rok 1939, na odchod do ciziny, na rodinu a i na padlé kamarády, kteří už Prahu nikdy neuvidí. Všechny takové myšlenky se později ještě umocňovaly, když projížděl okolo bytu své matky. V pondělí 21.srpna 194429) vystoupil Emanuel Novotný společně s dalšími zajatci na Wilsonově nádraží. Nikdo z Němců nevěděl, kde sídlo gestapa je, a tak je tam musel Eman dovést. Důstojník, který velel strážcům těch sedmi seržantů, dohonil Novotného na chodníku u parku a tiše řekl: "Ať vás ani nenapadne myslet na nějaký útěk, dopadlo by to s vámi špatně!"30) Nebyla v tom obvyklá německá pohrůžka, ale docela prosté varování celkem slušného sudetského Němce.

Zajatce "ubytovali" v Petschkově paláci. Každý den byli převáženi na Pankrác, kde byli podrobováni výslechům. Při těchto cestách spatřil několikrát dům, v němž bydlela jeho matka...

Všechny výslechy na gestapu byly jen podivnou komedií. O Emanovi věděli všechno. O tom, že je Čech, vypovídalo samotné vojenské číslo RAF. Každý Čechoslovák, který prošel registrací v Cosfordu, měl měl první trojčíslí 787.

Při výsleších (zejména u stíhačů) asistoval zrádce Augustin Přeučil, konfident gestapa, který prošel s našimi letci přes Polsko, Francii a Anglii a pak uletěl s novým letadlem k Němcům. Po válce byl za zradu odsouzen k smrti a popraven. Byl shodou okolností rodákem z Třebšína u Týnce nad Sázavou (okres Benešov).

Němci používali různé metody psychologického nátlaku. Vždy se objevili se zaručenou zprávou "tak deset z vás již popravili". Novotného například zavedli v "Pečkárně" do podzemí, do červeně tapetované místnosti. Myslel, že ho hned popraví. Dokonce ho posadili na jakési křeslo a v okamžiku, kdy se s ním otočilo, se domníval, že zapnuli elektrický proud. Potom poznal, že ho tak pouze fotografovali.

Každému zajatci byl podle zákonů Říšské branné moci § 91a přečten rozsudek smrti za zločiny zemězrady, velezrady a pozvednutí zbraně vůči Vůdci. Některým přidali ještě "špionáž". Rozsudek měl být vykonán "provazem". Naštěstí bylo rozhodnuto, že je popraví až po válce. Věřili snad ještě ve vítězství? Nebo se báli stejné odplaty od spojenců?

Letci si ještě nějakou dobu pobyli v loretánském vězení, kde jim každý den vyhrávala zvonkohra. Brzy zajatcům v betonových celách začala připomínat spíše umíráček. Koncem listopadu však byli odesláni zpět do zajateckého tábora v Barthu.

Ani zde však Eman nezůstal dlouho. Začátkem roku 1945 byl převezen do tábora Oflag IVC (Offizierslager = důstojnický tábor) v Colditz. Byl to pevný, na skále postavený hrad, odkud nebylo úniku. Jednalo se o prominentní tábor pro všechny "bad boys", zlé hochy, jakými byli čeští "zrádci", varšavští povstalci, Titovi partyzáni, či nenapravitelní útěkáři. Do poslední skupiny patřil mimojiné beznohý stíhač Douglas Bader, který vodil do bojů během bitvvy o Anglii i 310. československou stíhací peruť.

Vězněn zde byl i jeden z organizátorů útěku ze Saganu, synovec britského ministerského předsedy Churchilla Dodge, který byl na sklonku války propuštěn do Švýcarska s osobním poselstvím Churchillovi. Toto poselství se sdělením, že bezpodmínečná kapitulace Německa nepřichází v úvahu, však mohl odevzdat pouhé dva dny před koncem války.

O záchranu českých letců, čekajících v tomto táboře na smrt, se pokusili německý právník dr. Neumann a zajatý britský letec, též právník, Campbell. Sepsali nejdůležitější body, kterými chtěli u válečného soudu hájit naše vojáky. Dr. Neumann byl z tohoto případu odvolán a sám musel zodpovídat u válečnému soudu v Torgau. Německá justice nebrala na sestavenou obhajobu zřetel, takže Češi žili dál v nejistotě.

Válka se však chýlila ke konci. Dne 15.dubna 1945 ve 14 hodin zahájili vojáci 63. divize 1. americké armády generála Hodgese útok na město Colditz. Pokusili se o rychlou záchranu zajatců, kterým bezprostředně hrozila smrt popravením. Prudké boje trvaly až do půl deváté večer. Druhý den ráno, 16.dubna 1945 otevřel hradní bránu pevnosti první americký voják. Měl jím být jistý Joe Štefan z Nebrasky, jehož rodiče pocházeli ze Slovenska. Z Colditz bylo osvobozeno celkem 18 Čechoslováků (Batelka, Bufka, Burda, Bušina, Bryks, Cigoš, Černý, Dvořák, Chaloupka, Novotný, Procházka, Sůsa, Tonder, Trojáček, Truhlář, Uruba, Veselý, Zafouk).31)

Dne 19.dubna 1945 se z letiště v Kölledě vznesla dvoumotorová dakota, na jejíž palubě byli zajatci z Colditz. Dakota je v pořádku přepravila do Anglie. Zde byl 20.dubna potvrzen jejich návrat do československé armády. Emanuel Novotný se vracel v hodnosti Warrant Officer (W/O = Rotmistr), do níž byl povýšen během pobytu v zajetí. Po sepsání nezbytných protokolů na londýnském Inspektorátu československého letectva byl s ostatními zajatými piloty převezen na skotskou základnu Tain. Zde si měli letci co nejrychleji zopakovat řízení letadla (Eman tři a půl roku nepilotoval) a zvyknout si na novou techniku, která se po dobu zajetí rapidně změnila.

Letci chtěli ještě zasáhnout do bojů. Válka v Evropě ale skončila dne 8.května 1945. Piloti se pak ještě doučovali, ale raději by se byli dostali co nejdříve domů. Na to si museli však počkat ještě dlohé tři měsíce. Eman se chtěl vrátit přesně na srpnové datum (8.8.), kdy odešel z domova. To se mu však nepovedlo. Chtěl zabránit potyčce v hospodě a sám při tom utrpěl úraz. Při pádu si zlomil prst na ruce, takže musel na ošetřovnu.

Konečně nadešel vytoužený okamžik, za který šel bojovat před šesti lety. Do svobodné země přicházel opět jako svobodný občan. Dne 16.srpna 1945 se vrátil ke svým nejbižším, ke své rodině. Člověku odsouzenému k smrti se zdál celý svět být úplně novým a krásným. Všude panovala obrovská a nepředstíraná radost z konce války a utrpení okupace.

Za svou bojovou činnost byl v roce 1940 vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Československou medailí za chrabrost. Obě vyznamenání obdržel znovu po válce v roce 1946 (ČVK 1939 dokonce i potřetí). Udělena mu byla též Československá vojenská medaile za zásluhy I.stupně. Z anglických vyznamenání to byly Air Crew Europe Star, The 1939/1945 Star a War Medal. Po návratu do Anglie byl povýšen do hodnosti podporučíka a v Československu pak až na nadporučíka.

Vláda se postarala o své zahraniční letce, válečné veterány a hrdiny a poskytla jim byty ve dvou domech po bývalých německých důstojnících v Přemyslovské ulici. Emanuel Novotný se svou rodinou se nastěhoval do domu číslo 11, kde bydlel po zbytek svého života.

Emanuel Novotný se ihned po návratu zajímal o činnost nových Československých aeroliní a zapojil se do jejich opětovného budování. Zúčastnil se mnoha vzpomínkových akcí, kde si letci připomněli své padlé kamarády z Aerolinií. V lednu 1946 byl natrvalo propuštěn z armády a mohl se věnovat pouze svému civilnímu povolání.

Na amerických dopravních letounech Douglas DC-3 Dakota brázdil první pilot Eman opět celou Evropu. Zpočátku létal na domácích tratích a pak do všech významných měst na starém kontinentu a v Malé Asii. Od roku 1947 pilotoval pravidelně letadla na nově otevřené lince Praha - Atény - Káhira. Snad byl na tuto linku nasazen jako bývalý válečný pilot, neboť při jednom z předchozích letů přes Řecko, kde probíhala občanská válka, byl letoun ČSA omylem sestřelen (všichni cestující i posádka zahynuli).

Od roku 1948 zavedly ČSA severskou linku Praha - Kodaň - Stockholm - Helsinky a linku Praha - Řím - Atény - Nikósie - Haifa. Z Curychu byla linka prodloužena ještě do Nicy. Na zavedení všech těchto provozů se podílel tehdy nejzkušenější pilot Emanuel Novotný. V roce 1949 se mu dostalo zaslouženého uznání za obnovu ČSA a byl jmenován dokonce šéfpilotem.

Z každého letu přivážel své rodině nejrůznější dárky, aby jí alespoň částečně nahradil válečné strádání. Z letů na jih vozil pokaždé pytle pomerančů, ze západu nejrůznější kosmetiku a drobnější oblečení pro manželku, upomínkové předměty a hračky pro děti (v dubnu 1947 se mu narodila dcera Marcelka).

Ani po těžkých válečných letech nezůstal Eman své šprýmařské pověsti nic dlužen, o čemž svědčí vyprávění manželky Marie: "Tehdy byly v módě silonky a děvčata z kanceláře ho vždycky prosila, aby jim nějaké přivezl. Když je vyzpovídal, jakou mají velikost a podobně, tak si vymínil jeden slib. 'Víte, holky, mám ale jednu podmínku. Já totiž jednu punčochu nandavám večer a druhou až ráno...' "32)

Chvíle plné pohody se však blížily nenávratně ke konci. Emanuela Novotného, podobně jako jiné západní letce, čekal druhý, snad ještě horší úder pod pás. Tentokrát ho utržil od vlastních lidí. Bylo to zcela nepochopitelné. Němci byli jeho nepřátelé, od těch se to dalo čekat. Ale od Čechů, od svých spoluobčanů, za které bojoval?

V říjnu 1950 bylo šéfpilotu Československých aerolinií oznámeno, že uvedená společnost s ním ruší pracovní poměr ke dni 31.3.1951. Do této doby si měl sehnat civilní zaměstnání, protože u ČSA nemohl dále pracovat ani jako letištní pracovník. V březnu zabavili Emanuelu Novotnému jeho stejnokroje, pomůcky a jiné věci zapůjčené od ČSA. Pilotní průkaz mu přeškrtali červenou tužkou, aby ho náhodou nemohl někde použít. Takto se zachovala společnost, jíž oddaně sloužil téměř patnáct let...

Sám prakticky kromě létání nic neuměl. Byl sice vyučen destilatérem, ale toto povolání skoro 30 let neprovozoval. Nechával se tedy najímat na podružné námezdní práce. Zpočátku vykládal nákladní vagóny, později montoval jeřáby u Průmstavu. Ale ani jedna tato práce mu nevyhovovala. Byl malé postavy a měl slabou fyzickou kondici, čemuž se po tříletém německém vězení nelze divit. Chvíli pracoval u Spolany v Neratovicích, ale již tehdy měl problémy se srdcem, takže mu tamní ovzduší na zdraví mnoho nepřidalo. Jeden známý elektrikář ho vzal k sobě na práci jako pomocníka. Pro svůj strach z elektřiny opustil i toto zaměstnání. Delší dobu pak pracoval jako mechanik u výrobního družstva, kde působil jeden rok i syn Milan, protože se režim podepsal i na něm a mladý student nemohl nikde nalézt uplatnění.

S prací opět spokojen nebyl a až do roku 1959, kdy měl jít jako letec po 25 letech činnosti do penze, byl zaměstnán jako skladník u firmy Dental. ČSA mu ale nepřiznaly důchodový věk. Obrátil se tedy na právníka, který mu poradil jeden trik. Emanuel Novotný na jeho radu nastoupil do dolu Zápotocký v Kladně, aby si jako horník odsloužil jeden měsíc. Horníci byli tehdy zařazeni do stejné (první) kategorie jako letci. Ironií osudu vstupoval do důchodu jako vysloužilý horník.

Na své kamarády z Anglie však nikdy nezapomněl. Každý rok se s nimi scházel na velvyslanectví Velké Británie. Tamní párty byly trnem v oku všem komunistům, přesto se "Zápaďáci" dostavovali v plném počtu.

V důchodu strávil nejvíce času na své chatě nedaleko od Hrádku, na březích tehdy ještě čisté Blanice. Zdejší kraj mu připomínal rodný Divišov vzdálený asi 10 kilometrů. Pro jeho nemocné srdce byl pobyt na zdravém vzduchu spojený s nenáročným pohybem velice důležitý.

Ve vzpomínkách svých dětí žije jako nedostižný vypravěč anekdot, humorista bavící každou společnost a veselý spoluhráč jejich dětských her. Na válku vzpomínal vždy velmi nerad a jen zřídka a s nechutí se nechal přemluvit k vypravování.

Válečné útrapy, německé zajetí a krutý poválečný osud zanechaly na jeho zdraví trvalé následky, kterým také podlehl. Zemřel po těžké nemoci 11.dubna 1983 ve věku 78 let. Jeho pohřbu se zúčastnilo také mnoho spolubojovníků pilotů a letecký atašé z Anglie. Proslov nad rakví pronesl známý spisovatel a stíhací pilot František Fajtl.

Emanuel Novotný se nedočkal úplné morální satisfakce (natož pak hmotné). Pouze v roce 1968 mu byl z Československých státních aerolinií zaslán omluvný dopis v rámci částečné rehabilitace. V červnu 1991, bohužel již posmrtně, byl na základě morální a politické rehabilitace mimořádně povýšen do hodnosti p l u k o v n í k a ve výslužbě in memoriam. Taktéž od ČSA se dostalo rodině E.Novotného omluvy za činy spáchané v uplynulých letech.

 

 

 

 

 

 

 

Poznámky:

 

1) Kopie křestního listu E.Novotného ze dne 10.dubna 1931 - osobní archiv (dále OA) ing. M.Novotného

2) Propouštěcí vysvědčení E.Novotného ze dne 13.7.1918 - OA ing. M.Novotného

3) Výuční list E.Novotného z 28.5.1923 - OA ing.M.Novotného

4) VHA ČsL Francie 407/3/44

5) Podle vyprávění paní Marie Novotné (manželky E. Novotného), uvedeno též in: O.Doubek, c.d., str.238

6) B.Stočes, Vlastenec in: L+K, roč.1992, č.14, str.22

7) VHA ČsL Francie 407/3/44

8) Oddací list E.Novotného a M.J.Chmelařové z 25.11.1931 - OA ing. M.Novotného

9) O.Doubek, c.d., str.304

10) Podle vyprávění pí Marie Novotné

11) Podle vyprávění pí Marie Novotné

12) VHA ČsJ F K 45 Letectvo

13) V.Korda, c.d., str.48

14) VHA ČsJ F K 45 Letectvo

15) VHA ČsL Francie 409/1/44

16) VHA ČsL VB I 319/CIII-3b/5/123

17) VHA fond 24 - evidnční listina E.Novotného

18) A.Šiška, KX-B neodpovídá, Praha 1991, str.24

19) M.Pajer, Křídla míří na Německo, Cheb 1994, str.42

20) VHA ČsL VB V1 688/BI/1/183

21) V.Korda, c.d., str.72

22) VHA ČsL VB I 361/CIII-3c/1/129

23) VHA ČsL VB V1 688/BI/1/183 (Operations Record Book = Denní záznamy operačních letů). Naproti tomu se ve válečném deníku perutě (VHA ČsL VB V1 681/BIa/1/182) uvádí, že posádka bombardovala Hannover a že P/O Landa startoval až poslední.

24) Vyprávění E. Novotného zpracoval P.Radosta (Noci nad Německem, Praha 1990, str.63).

25) J.Rajlich, J.Sehnal, Noční sovy kontra Třistajedenáctka, část 1., in: Plastic Kits Revue, roč.1993, č.19, str.6; též M.Pajer, c.d., str.84;

naproti tomu v knize Bart M.Rijnhout, John P.Rennison, The Sky is our Ocean, Rotterdam 1977, str.25-26 uvádí Beckerovu příslušnost ke 4./NJG I.

26) Překlad z holandského originálu B.N. Rijnhout, J.P. Rennison, c.d., str.26

27) VHA ČsL VB I 102/CI-1/3/20

28) Podle vyprávění pí Marie Novotné

29) V datu příjezdu se mnoho pramenů rozchází:

21.8. - uvádí Z.Bidlo, J.Pelnář, Útěk ze Saganu, Praha 1968, str.151;

22.8. - podle účastníka A.Šišky (c.d., str.97);

23.8. - J.Rajlich, J.Sirový, Za ostnatý drát, Knižnice L+K (roč. 1991, č.10), str. 37.

30) Vyprávění E.Novotného zpracovali Z.Bidlo a J.Pelnář (c.d., str.152).

31) VHA ČsL VB I 102/CI-1/3/20

32) Podle vyprávění pí Marie Novotné