Augustin ŠESTÁK

( * 7.3.1918 )

poručík letectva

 

Československý válečný kříž 1939 (3x), Československá medaile za chrabrost (2x), Československá vojenská medaile za zásluhy I.stupně, Air Crew Europe Star, The 1939/1945 Star, War Medal

 

Ani Augustin Šesták nepatří mezi rodilé Vlašimáky, ale část života zde prožil a stále udržuje přátelské styky s rodinou Kopeckých z Vlašimi. Ve druhé světové válce se přes Polsko dostal do nechvalně známé Cizinecké legie. Po pádu Francie přešel do Anglie, kde se stal jedním ze zakládajících členů 311. československé bombardovací perutě. Jako zadní střelec se zúčastnil několika náletů na okupovaný kontinent. Při sestřelu svého bombardéru se šťastnou náhodou zachránil a byl zajat. Zpočátku požíval výsad zajatců s britskou státní příslušností, avšak později byl jako příslušník Protektorátu Čechy a Morava odsouzen pro velezradu k smrti. Na konci války s ještě nedoléčeným zraněním, které utrpěl při seskoku ze sestřeleného bombardéru, se mu podařilo přežít pověstné německé pochody smrti. Válka skončila, ale pro Augustina mnohé nesnáze teprve začínaly. Po komunistickém převratu v roce 1948 věděl, co by ho zde čekalo, a tak se rozhodl emigrovat podruhé. Z Anglie se odstěhoval do Kanady, kde žije dodnes.

Augustin Šesták se narodil 7.března roku 1918 v Malešicích v domě číslo popisné 100. Pokřťěn byl jménem Augustin Karel Šesták dne 10.března. Duplikát křestního listu vydaného farním úřadem v Kyjích dne 24.února 1931 uvádí, že je manželským dítětem Augustina Šestáka, strojního zámečníka v Malešicích číslo 100, narozeného ve Stříbřeci v okrese i hejtmanství Třeboň, a Anny Šestákové, rozené Holové, narozené v Praze v dělnické rodině, jejíž matka Antonie (rozená Koukalová) pocházela z Chobotu (u Vlašimi?). Oba rodiče byli katolického vyznání a toto náboženství uvádějí i u novorozeného syna.1)

Základní školu i školu měšťanskou syn majitele malé zámečnické dílny absolvoval v Praze XI - Hrdlořezích. Ukončil ji 23.června 1932. Duplikát závěrečného vysvědčení vystavený v roce 1935 osvědčuje vedle chvalitebných mravů, náležité pilnosti a méně úhledné úpravy písemných prací vesměs velmi pěkné známky (šest dvojek z všeobecně vzdělávacích předmětů, šest jedniček z matematických předmětů a výchov a pouze jedinou trojku z krasopisu). Výuka cizích jazyků není uvedena.2)

Bylo běžnou a vžitou praxí, že řemeslnou tradici v rodinách udržovali obvykle nejstarší synové, zvláště v případech, kdy měli převzít vedení rodinné dílny nebo podniku. Zcela samozřejmě se tedy po vyjití z měšťanky rozhodl i Gusta pro řemeslo strojního zámečníka. Od 11.července 1932 do 30.března 1934 se učil u firmy Eta, elektrotechnická továrna Vršovice. Výuku ukončil v "továrně na přesné nástroje, přístroje a specielní stroje obráběcí, výzbroj pro železnice, armádu a letectvo" firmy Košař a spol., společnost s r.o. v Praze XI v Jeseniově ulici 56 dne 30.září 1935. Výuční list list z tohoto dne ověřený Magistrátem hlavního města Prahy na Žižkově udává: "Po celou dobu choval se mravně a pilně navštěvoval pokračovací odbornou školu. Po uplynutí doby učební prokázal takové vědomosti, že jej můžeme doporučiti jako zručného strojního zámečníka."3)

Snad konkurence větších továren, nebo obecné problémy hospodářské krize třicátých let vedly zřejmě k uzavření zámečnické dílny. Nové zaměstnání nalezl Gustův otec nedaleko od bydliště v žižkovské "kapslovně" Sellier & Bellot. Tato firma založená belgickými podnikateli vybudovala na Žižkově filiálku v roce 1826, výroba kapslí, munice a loveckého střeliva zde tedy měla již stoletou tradici. V třicátých letech firma náležela mezi přední výrobce munice v Evropě a zaměstnávala téměř dva tisíce dělníků.

Nebezpečnost provozu a opakované výbuchy vzbuzovaly tlak Magistrátu na přemístění zbrojovky ze Žižkova na venkov. O prosperující továrnu projevovala zájem řada měst, mezi nimi i Vlašim. Jejím zástupcem v řízení o přemístění byl vlivný člen agrární strany ovládající MNO, vlašimský rodák, divizní generál Vladimír Chalupa. Když v roce 1929 větrná smršť zničila knížecí oboru, nabídl ji kníže Auersperk k prodeji městu jako vhodné místo pro umístění zbrojovky. Tato skutečnost urychlila rozhodnutí o přemístění zbrojovky do Vlašimi.

S přesunem strojního zařízení do předem vybudovaných hal se začalo v roce 1935. Zároveň se do nových sídlišť (Kolonie a Obora) přestěhovalo z Prahy přes tři sta lidí, většinou úředníků, laborantů, pyrotechniků a kvalifikovaných řemeslníků. O tato místa byl veliký zájem a o přijímání rozhodovala především Agrární strana. Od roku 1937 se v novém závodě (v souvislosti se vzrůstem politického napětí v Evropě) začala prudce zvyšovat výroba vojenské munice a vedle puškového střeliva byla ve švýcarské licenci zahájena i výroba dvacetimilimetrových protileteckých nábojů Oerlikon.

Mezi rodinami, které tehdy přišly do Vlašimi, byli i Šestákovi. Dostali byt v Oboře a otec pracoval jako strojní mistr ve Zbrojovce. Platové podmínky byly tak dobré, že matka mohla zůstat v domácnosti. Rodině se zřejmě dobře dařilo, a tak po dokončení učitelského ústavu přichází do zdejšího kraje i otcův bratr a nachází učitelské místo v Trhovém Štěpánově.

Tyto závažné změny však už Gusta s rodinou neprožíval. Krátce po vyučení (na podzim 1935) byl povolávacím rozkazem vyzván k nástupu výkonu prezenční vojenské služby. Původně sice zamýšlel, že by mohl vystudovat Techniku. Nakonec se však rozhodl v napjaté politické situaci pro nástup k armádě.

Sedmnáctiletý Gusta nastoupil k základnímu vojenskému kurzu do Prahy. Již tehdy patřil při střelbách mezi nejlepší střelce. Po výcviku byl odvelen až na daleké Slovensko, kam se mu pochopitelně příliš nechtělo. Byla mu ale také nabídnuta služba u letectva s odkazem na její existenční a finanční výhody. Nabídku tedy přijal. Tehdy se nedostávalo střelců, protože o tuto službu byl malý zájem. A tak se Gusta přihlásil do střeleckého kurzu, který probíhal v Prostějově. Ještě ne osmnáctiletý Gusta byl mezi novými kadety nejmladší. Zde prodělal také kurz pro mechaniky. Po úspěšném ukončení střeleckého výcviku (také se specializací pro noční létání) byl zařazen k 6.leteckému pluku se sídlem v Praze - Kbelích. Dne 12.dubna 1937 byl povýšen do hodnosti desátníka v záloze.4)

Nespokojen s poměry v letectvu a zejména se vztahy velitelů a mužstva se rozhodl odejít do civilu. Odešel v hodnosti desátník - polní letec střelec a pozorovatel. Po vystoupení z armády pracoval jako zámečník ve Praze - Vysoča- nech.5) Politická situace se neustále zostřovala. Napětí v Československu vyvrcholilo, když byla dne 23.září 1938 vyhlášena mobilizace. Gustu zastihla na polním letišti v Havlíčkově Brodě. Zklamání z trpkého osudu Československa jej přivedlo na myšlenku odejít z vlasti.

Po německé okupaci byl jedním z prvních, kteří odešli za hranice. Vlakem přejel z Prahy do Ostravy a ilegálně přešel do Polska. Na dlouhých šest let se tak rozloučil s malou republikou uprostřed Evropy. První kroky vedly na československý konzulát v Krakově. Ubytován byl zpočátku v Turistickém domě v Krakově. Patřil prý dokonce mezi prvních třicet uprchlíků. To by znamenalo, že do Polska dorazil na přelomu dubna a května.6) Archivní materiály však zcela jasně prokazují, že Augustin Šesták odešel z ČSR 16.června 1939.7)

Dne 21.června 1939 mu byl na krakovském konzulátě vydán pod číslem 661 místo cestovního pasu osobní průkaz, který platil až do 22.června 1940.

Utečenců rychle přibývalo, takže Turistický dům zanedlouho nestačil pro jejich ubytování. Konzulátu se podařilo získat opuštěný vojenský prostor a ubikace nedaleko Krakova. V Malých Bronowicích byl tedy zřízen internační tábor pro československé uprchlíky. Začátkem července se sem z Krakova přestěhovali všichni vojáci nově zřízené Zahraniční vojenské skupiny československé. Nejprve však bylo nutné zanedbaný a neudržovaný tábor uvést do provozuschopného stavu. V bronowickém táboře Gusta zůstal až do odjezdu do Francie. Nejdříve však musel vyřešit záludnou otázku vstupu do Cizinecké legie. Poláci o české piloty, natožpak o pozorovatele a střelce, nestáli. Tento fakt přinutil naše vojáky hledat uplatnění jinde. Východiskem se zdála být pouze Francie. Naše úřady v Paříži se snažily přimět Francii, aby povolila (s ohledem na existenci našich legií za I.světové války) zformovat na svém území československé zahraniční vojsko. Výsledkem bylo pouze vyčlenění asi čtyř tisíc míst v Cizinecké legii (popřípadě francouzském koloniálním vojsku).

Rozhodování o podepsání pětiletého závazku do legie bylo velice obtížné. Vojáci by sloužili kdesi ve francouzských koloniích a zmařili by tak pět let drahocenného života. Měl to však prý být závazek pouze formální. Mnozí vojáci se dokonce domnívali, že se jedná o klamný manévr a že se ve Francii zformují československé útvary.

Většina, mezi nimi i Gusta, tedy s obavami podepsala pětiletý závazek. Pak již vojáci mohli pouze čekat na další transport do Francie. Augustinu Šestákovi bylo vstupní vízum do Francie (Visa d'Entrée) potvrzeno na francouzském konzulátu v Krakově 15.července 1939.8) S nejbližším transportem měl pak odcestovat.

V Augustinově přesunu do Francie se archivní údaje rozcházejí se skutečností. Sám Augustin Šesták uvádí, že byl zařazen do transportu na loď "Castelholm" a vylodil se v přístavu Calais.9) Z gdyňského přístavu vyplul 26.července 1939 a na francouzskou půdu vystoupil v přístavu Calais dne 31.července 1931.10) V Calais byl zařazen jako caporal - mitrailleur (desátník - střelec) do dalšího transportu, který tentokrát směřoval do Boulogne, kam také 1.srpna 1939 dorazil.11)

Ve Francii čekalo naše vojáky chladné přijetí. Nikdo z Francouzů nechtěl o válce ani slyšet. Vojáci se na každém kroku přesvědčovali, že o ně a o jejich služby nikdo nestojí. Jediným východiskem byla Cizinecká legie, s níž podepsali kontrakt již před odjezdem z Polska.

Gusta byl s ostatními z transportu ubytován v jakési bývalé pařížské tiskárně. Čechoslováci, ač v té době civilisté, se stravovali společně s francouzskými vojáky v jejich jídelně. Po kratším pobytu v Paříži, který budoucím legionářům unožnil alespoň zběžné seznámení s památkami a zajímavostmi metropole na Seině, byli odesláni do Marseille. Zde je zavedli ihned do pevnosti Saint Jean, která byla vstupní branou do Cizinecké legie. Ihned při příchodu je uvítal nápis na zdi:

 

"Vy ostatní, které den ještě nezdrtil,

Vy všichni jste zde, aby Vás někdo usmrtil.

A já, který svůj život zapírá,

já vedu vás tam, kde se umírá." 12)

Železný zákon Cizinecké legie

 

Vstupem do staré pevnosti v Marseiile se z Augustina stal "voják smrti". Jeden z leginonářů si do zápisníku poznamenal: "Je faktem, že Cizinecká legie byla shromaždištěm a tavítkem nejhorší sebranky z celého světa. Případy, že někdo vstoupil do legie jen z dobrodružství nebo z důvodů politických, byly ojedinělé. Obyčejně se vstupovalo do legie z důvodů kriminálních. Kdo byl jednou v legii, byl bezpečně skryt před policií. Je samozřejmé, že pro takovou nevázanou chásku normální kázeňské prostředky nestačily; existovaly proto vedle toho ještě tresty tělesné a poslední, nikdy neselhávající kázeňský prostředek - trestanecká rota v Colomb-Bešár."13)

Naši vojáci byli v legii opravdu velikou raritou. Všichni ale doufali, že vypukne co nejdříve válka a že budou pak moci bojovat proti Německu. Staří mazáci je ovšem ubezpečovali, že za sto let existence legie se ještě nestalo, aby někdo podepsaný závazek nedosloužil (kromě mrtvých)...

Z Marseille se však zanedlouho přesunuli do severní Afriky. Zde se již velmi těžko mohli ztotožnit s heslem "Legio - Patria Nostra". Podobně jako ostatní českoslovenští poddůstojníci a příslušníci mužstva byl i Augustin zařazen jako obyčejný vojín "deuxiéme classe" (tj. druhé třídy).

Gusta byl určen k posádce Cizinecké legie v Sidi - Bel - Abbes, kde působil u 1.cizineckého pluku. Zde také zahájil svůj výcvik. Pro Středoevropana byla služba v nehostinných podmínkách žhavé Afriky velice nepříjemná. Teplota se kolem poledne vyšplhala často přes 40oC (v noci pak klesla až k nule), vojákům se nedostávalo pitné vody, což často vedlo k zažívacím potížím.

Také výcvik byl velice ostrý a namáhavý. "Pochoduje-li se s pískovým dvacetikilogramovým zatížením, je to v našem podnebí lehký fyzický výkon; zde však je nepředstavitelně vysilující. Voda se pít nesmí, protože krvavé průjmy se zhoršují, a tak už po dvacetikilometrovém pochodu otéká jazyk, rty a hrdlo jsou slepeny jako arabskou gumou. Pochoduje se i za největšího vedra v plášti..."14)

Augustin však v legii příliš dlouho nepobyl. Krátce po vypuknutí války byli českoslovenští legionáři podle dojednané úmluvy přesunuti do výcvikových leteckých středisek. První skupina letců se dostala do Alžíru. Augustin Šesták byl s druhou skupinou letců a mechaniků převelen na letiště Blida.

Blida bylo městečko ležící asi padesát kilometrů od Alžíru na úpatí mohutného Atlasu. Za městem se rozkládalo rozlehlé letiště. Kasárna a hangáry byly poměrně nedávno dostavěné, ale to francouzským vojákům nepřekáželo v tom, aby je ihned nezpustošili.

O výcviku se v Blidě nedá vůbec hovořit. Francouzi si do služby chodili, kdy se jim to zrovna hodilo. Ráno se zčínalo snad v osm hodin, ale většina francouzských vojáků nastoupila do služby až v deset. V jedenáct byla potom přestávka na oběd a odpoledne nesloužil již téměř nikdo. Pro Čechoslováky zvyklé na pořádek v armádě byla tato skutečnost velice frustrující.

Instruktoři, kteří měli naše vojáky přeškolit na francouzskou techniku, se vůbec nedostavili. Místo sebe posílali kancelářské pobočníky, aby přečetli návody k obsluze zbraní z příručky, pocházející snad ještě z dob první světové války.

V Blidě však nezůstal Augustin příliš dlouho. Po krátkém pobytu byl převelen do Tours. Lodním transportem se přepravil do Francie a vlakem jel přes přes celou Francii až do Tours. Překrásné město, čítající tehdy asi sto tisíc obyvatel, leží na řece Loiře asi 250 kilometrů jihozápadně od Paříže. Zdejší Base Aérienne se stala na delší dobu výcvikovým střediskem několika desítek bombardovacích pilotů, pozorovatelů a palubních střelců.

Ani v Tours neprobíhal ale výcvik podle představ našich vojáků. Liknavý přístup Francouzů ke všemu, co se týkalo války, dokázal naše vojáky pouze znechutit.

Dne 1.prosince 1939 byla Augustinovi Šestákovi navrácena hodnost desátníka československé armády a tentýž den byl ještě povýšen do hodnosti Caporal-chef francouzské armády, kde byl zařazen jako mitrailleur en avion (letecký střelec).15)

V polovině prosince přišel do Tours neočekávaný rozkaz. Všichni českoslovenští letci se měli přesunout do Cauzaux, kde se prováděly kurzy letecké střelby. Výcvikové středisko Cauzaux leží na atlantickém pobřeží jižně od Bordeaux. Zpráva o zařazení do střeleckého kurzu byla přijata velice kontroverzně. Piloti byli zprávou zděšeni. Nevěděli, zdali se ještě někdy k pilotování dostanou. Naopak střelci byli nadšeni, neboť po dlouhé době nečinnosti na francouzských letištích se dostali ke svému řemeslu. Také Gusta měl měl pochopitelnou radost. Konečně se opět dostal do vzduchu a trochu se procvičil v činnosti, kterou víc jak půl roku neprováděl.

Střelba na pozemní cíle a na vlečný rukáv se nacvičovala na starších těžkých bombardérech Amiot 143. "Tento typ měl střeliště vpředu a dvě vzadu," uvádí M.Vild. "Během letu jsme museli přecházet z předního do zadních, přičemž jsme byli nuceni překročit volný nechráněný prostor v podlaze trupu. Stačilo trochu neopatrnosti a už jsme se řítili dolů. Nerozumně jsme riskovali, protože jsme se procházeli bez uvázání a nebrali si s sebou padáky. Překážely při střelbě a my jsme chtěli mít co nejlepší výsledky."16)

Po převelení zpět do Tours se vše vrátilo do zaběhnutých kolejí. Opět se plně projevovala francouzská nechuť k jakémukoliv válečnému úsilí. Francouzi, neuvědomujíce si sílu německé armády, se slepě spoléhali na Maginotovu linii a na své politiky, kteří se vždy "nějak" domluví.

Velikým překvapením pro tyto "optimisty" byl rozsáhlý německý útok z 10.května 1940. Německá ofenzíva byla podobná rychlému smrtícímu úderu. Francií otřásl útok ze severu tak dokonale, že se z tohoto šoku již nedokázala probrat. Čechoslováci věřili, že se konečně francouzské velení rozhýbe a že začne podnikat jisté kroky, vedoucí k jejich brzkému frontovému nasazení.

Po úspěšném zdolání střeleckého kurzu byli absolventi jmenováni leteckými střelci. Žel, svou novou profesi nemohli využít, neboť velký nepořádek ve francouzské administrativě a neschopnost velitelského sboru zapříčinily zdlouhavý proces přeřazování k operačním jednotkám. Na frontě umíralo množství letců, bojové perutě trpěly chronickým nedostatkem létajícího personálu a ve výcvikových střediscích museli nečinně čekat "nažhavení" českoslovenští letci. Za této velice paradoxní situace se zdálo, že nikdo z francouzského velení snad ani nemá zájem na vítězství ve válce.

Německé letectvo provedlo i nálet na letiště v Tours. Při jeho obraně se vyznamenal právě Gusta. Zděšení vojáci utíkali před padajícími pumami a schovávali se do krytů. Gusta utíkal s ostatními, pak se ale otočil a vrátil se ke kulometu. Byl jediným, kdo bránil celé letiště. Dokonce se mu podařilo zasáhnout (a snad i sestřelit) nízko letící německý bombardér. Na letišti byl zrovna přítomen francouzský generál, který přijel z fronty. Velice se podivoval nad tím, že letiště brání pouhý jeden voják. Augustina Šestáka pak oficiálně pochválil a vyznamenal.17)

Vítězství Němců bylo až příliš snadné. Francie vzdorovala pouhý měsíc. Již 16.června 1940 byla maršálem Pétainem sestavena nová vláda, která měla zprostředkovat mír mezi Německem a Francií.

Naši letci museli hledat útočiště jinde. Jediným východiskem se zdála být Anglie. Nikdo ale nemohl tušit, zda anglická vláda nepodepíše s Německem příměří.

Augustin Šesták společně s letci z Tours se vydal s největší pravděpodobností do přístavu Port Vendres, odkud vyplula skupina československých letců pod velením plukovníka letectva Karla Mareše 24.6.1940 na evakuační lodi SS Apapa.

Po přistání v Anglii poznali naši letci zcela jiný život, než ve Francii. Obrovské rozdíly viděli zejména v pořádku. Každá činnost byla perfektně zorganizovaná a měla svůj řád. Čechoslováci se vylodili v přístavu Liverpool. Zde se také soustředili v prozatímním stanovém táboře v prostoru dostihové dráhy.

Dne 12.července 1940 byl Augustin Šesták přijat do Royal Air Force v hodnost Aircraftman No 2nd Class (AC2 = vojín nováček).18)

Krátce po příjezdu se přesunul do Bridgnorthu, kde byl zařazen do transportu do Innsworth Lane.19) Na letecké základně v Innsworth Lane u Gloucesteru se utvořila v polovině července 1940 tak zvaná Bombardovací skupina. Od 14. do 16.července probíhal její přesun na nově vzniklou bázi Československé výcvikové a náhradní jednotky letectva (Czechoslovak Depot) v Cosfordu, nedaleko Wolverhamptonu. Czechoslovak Depotu velel podplukovník Josef Berounský.

Skupina byla prozatím nazývána "2.perutí CAF" (CAF - Czech Air Force = prozatímní název pro československé letectvo ve Velké Británii). Dlouho se rozhodovalo mezi dvěma názory o budoucím československém letectvu ve Velké Británii. Podle generála Vicherka se mělo na anglické půdě zformovat samostatné československé letectvo. Podle druhé varianty, kterou zastával generál Janoušek, se měli českoslovenští letci začlenit do RAF. Nakonec se rozhodlo, že naši letci budou během války zařazeni do tak zvané Dobrovolnické zálohy britského Královského letectva - Royal Air Force Volunteer Reserve. O vnitřní vztahy našeho letectva se staral Inspektorát československého letectva - Czechoslovak Inspectorate General, vedený právě generálem Janouškem.

V Cosfordu složili naši letci ve dnech 24. až 26.7.1940 slavnostní přísahu králi a Prozatímní vládě československé. Poté se oficiálně stali příslušníky RAF. Podle uzavřené dohody mezi československou vládou a vládou Velké Británie byli letci zařazeni do britských hodností. Augustin Šesták jako výkonný letec obdržel hodnost Sergeant (Sgt = četař) a číslo RAF 787 153.20)

Po přísaze dostal Augustin novou šedomodrou uniformu RAF, na jejíž rukáv si našil tři pásky ve tvaru "V" značící hodnost Sergeanta a na hruď označení palubního střelce - písmena AG (Air Gunner). Na rameni pak nápis "Czechoslovakia" označoval státní příslušnost jednotky.

Každý letec RAF dostal dva štítky na krk, jeden odolný proti slané vodě, druhý proti požáru. Na štítku bylo uvedeno evidenční číslo RAF, aby letce v případě úmrtí poznali, a také zkratka církve, protože k pohřbu musel být povolán kněz příslušné církve. Augustin Šesták patřil ale do skupiny vojáků, kteří nevyznávali žádné náboženství (původního katolického náboženství se vzdal). Toto předpisy britského Královského letectva nedovolovaly, a tak si důmyslní Češi poradili po svém. Do análů nahlásili poněkud záhadnou zkratku C-o-C, znamenající Church of Czechoslovakia (církev Československa). "Bezvěrce" opatřoval později kněz ThDr. Karel Vít.

Krátce po přísaze, v sobotu 27.července 1940, se dostavil do Cosfordu W/Cdr J.F.Griffiths, pověřený vytvořením československé bombardovací perutě, jejíž velení mu bylo zpočátku svěřeno. Československým velitelem perutě byl zároveň podplukovník Karel Mareš, krycím jménem Toman.

Již 29.července 1940 se "Bombardovací skupina" přesunula vlakem na základnu bombardovacího letectva RAF v Honingtonu, nedaleko Bury St. Edmunds v hrabství Suffolk. Honingtonské letiště s velkým táborem leželo mezi parcelami lesíků v polích, uprostřed rozsáhlé roviny jihovýchodní Anglie. Tábor byl vybaven vším komfortem jak pro důstojníky, tak i pro mužstvo.

Dne 2.srpna 1940 vznikla v Honingtonu 311.československá bombardovací peruť, No. 311 Czechoslovak Bomber Squadron. Patřila pod velení 3.bombardovací skupiny, No. 3 Bomber Group, Velitelství bombardovacího letectva, Bomber Command RAF.

Dne 6.srpna 1940 navštívil peruť československý prezident dr. E.Beneš. Přítomni byli též A/V/M Mitchell, velitel 3.bombardovací skupiny RAF A/V/M Baldwin, dále vedoucí činitelé československé vojenské správy - generál Ingr, generál Nižborský-Hasal, generál Slezák-Vicherek, vojenský a letecký atašé v Londýně podplukovník letectva Kalla a vyslanec dr.Smutný. V 11.15 se konala slavnostní přehlídka perutě, po které následoval projev prezidenta a rozmluva s jednotlivými zástupci letců. Prezidentova návštěva byla pro letce velkou morální posilou.

Ihned po založení se letci pustili do usilovného výcviku, kterým byli všichni plně zaujati. Letci se měli připravit na velice obtížné úkoly dálkového nočního bombardování. Výcvikem střelců byl pověřen anglický instruktor F/Lt A.Browne, společně s pomocnými instruktory P/O Roggersem a P/O Morrisonem.21)

Střelci se rozdělili do tří skupiny. Každý instruktor se pak staral o jednu skupinu. Výcvik započal 4.srpna a díky dobré anglické organizaci pokračoval velmi rychle. Střelci měli k dispozici veškeré potřebné učební pomůcky, jako byly nákresy jednotlivých fází střelby, nebo ukázkové kulomety. Pro praxi se využívala střelecká věž. Střelnice byla nedaleko hangárů, takže se střelci nemuseli zdržovat dlouhým přejížděním. K dispozici jim pak byla i zbrojařská dílna.

Jediným problémem při výuce byla jazyková bariéra. Peruť trpěla chronickým nedostatkem tlumočníků. Malou záchranou byla Morrisonova částečná znalost francouzštiny. Vyučování probíhalo od 9 do 12 hodin dopoledne a od 14 do 16 hodin odpoledne. Není na škodu uvést látku, kterou každý střelec musel zvládnout:

 

" I. Browning gun Mark II (typ zbraně, jíž byly standartně vybaveny bombardéry Wellington, s nimiž později 311. peruť létala - pozn.aut.)

II. Vickers gas operated gun

III. Přední neb zadní věž Wellingtonu (typ Frazer-Nash FN 5 a FN 10 - pozn.aut.)

Informativně střední věž, denní prohlídka

IV. Optický zaměřovač

V. Odhad vzdáleností

VI. Cvičná věž

VII. Ostrá střelba pozemní

VIII.                      pozemní terč

IX.                      rukávový terč

X. Druhy střeliva

XI. Teorie střelby

XII. Identifikace a hlášení nepřátelských letounů a lodí

XIII. Nouzové přistání a nucený seskok "22)

 

Od 4.srpna probíhala teoretická výuka a od 10.srpna bylo zahájeno létání. Ve dnech mezi 20. a 30.srpnem si letci již zastříleli na pozemní cíle na nedaleké střelnici a později nad mořem i na vlečný rukáv. K 30.srpnu měl každý střelec nalétáno nejméně 10 hodin. Výborné výsledky ze cvičných střeleb byly známkou skvělé připravenosti střelců k operačním letům.

Důležité změny v organizaci perutě nastaly 18.srpna. Toho dne byly sestaveny operační posádky, určené pro intenzivní výcvik k prvním letům nad Německo. Vytvořil se "A" Flight - "A" letka, která byla určena právě k operačnímu, tak zvanému polnímu výcviku. Letka se nazývala Operational Training Flight. Flight "B" - letka "B" nesla název Initial Training Flight a prováděla teprve počáteční výcvik.

Augustin Šesták patřil mezi nejlepší střelce a byl zařazen do letky "A". Bylo sestaveno prvních šest operačních posádek. Augustin byl od počátku nasazen do posádky P/O Landy. Během výcviku se pouze vyměnil se zadním střelcem Sgt Jirsákem. V posádce byl později druhý pilot Sgt Hrnčíř nahrazen Sgt Novotným. Funkci navigátora zastával P/O Jarošek a radiotelegrafistou byl Sgt Klimt.23) Ve dne probíhal výcvik pod vedením jednotlivých instruktorů, v noci pak létaly posádky pohromadě, aby si na sebe navykly a mohly koordinovat jednotlivé činnosti. Pro operační lety musely být posádky dokonale sehraným kolektivem.

Noční lety absolvovala "A" letka již na bojových letounech Vickers Wellington, většinou Mk.IA. Střelcům byly vymezeny dvě věže, jedna na přídi před pilotní kabinou a druhá na zádi za kormidly. Otočné věže Frazer-Nash FN 5 a FN 10 byly vybaveny dvojicí malorážných kulometů Browning 7,7 mm. S těmito zbraněmi mohli střelci jen velmi těžko ohrozit útočícího nepřátelského stíhače. Střelba ho měla spíše zastrašit.

Instruktorem letecké střelby byl pro letku "A" určen F/Lt Brown (jako Chief Gunnery Leader). P/O Morrison a P/O Rogers zůstali u "B" Flightu. Zejména F/Lt Browne byl u československých letců oblíben. Za pomoci své matky zorganizoval v Bristolu akci pro podporu peruti. V regionálním časopise Bristol Evening Post Wednesday uveřejnil 7.srpna 1940 článek, vyzývající bristolské dámy, aby přispěly domácími pracemi k materielnímu vybavení letců československé bombardovací peruti. Akce se vydařila a ode dne uveřejnění docházely zásilky obsahující hlavně prádlo a součásti letecké výstroje.

Naši letci si rychle získávali oblibu i v nedalekém městě Bury St. Edmunds. Každou středu a sobotu jezdili letci do města specielně objednanými autobusy. V tyto dny býval v městečku trh a velká taneční zábava. "Exotičtí" Čechoslováci byli obletováni tamními děvčaty snad více, než samotní Britové. Mnoho rodin také zvalo naše vojáky k sobě na návštěvu, spojenou s chutnou večeří.

Na konci srpna začaly pravidelně "navštěvovat" honingtonskou základnu německé bombardéry. Výcvik "Třistajedenáctky" jimi však narušen nebyl, ale naopak pokračoval vysokým tempem. Prvních šest osádek ukončilo 6.září dálkové noční orientační lety s výbornými výsledky. Následujícího dne provedly osádky úspěšný cvičný nálet. Tohoto dne byl také jejich výcvik ukončen. Za pouhých 39 dnů od založení perutě byly schopny operačního nasazení. Všechny čekala významná událost - první bojový úkol 311. československé bombardovací perutě.

Dne 10.září 1940 nastal pro "Třistajedenáctku" onen slavný den. Augustin Šesták mohl pouze litovat, že není se svou posádkou zařazen k prvímu letu. V 19.55 odstartoval první Wellington "KX-R" s osádkou Sgt Taibera (na druhém řízení F/Lt Ocelka). Pak následovaly Wellingtony "KX-U" S/Ldr Schejbala a "KX-C" Sgt Kordy. Jediný Sgt Korda neshodil náklad pum. Podle rozkazu se držel stanovené výšky a pro oblačnost nad cílem se rozhodl pro návrat domů.

Následovaly další nálety 311.bombardovací perutě, ale Gusta si na svůj první let ještě musel počkat. V polovině září přelétlo prvních šest osádek z německými nálety sužovaného Honingtonu na klidnější polní letiště v East Wrethamu. Zdejší letiště bylo pobočkou Honingtonu. Leželo nedaleko Wretham Hall u Thetfordu, v hrabství Norfolk. Do této doby sloužilo jako nouzové polní letiště. Na rozdíl od Honingtonu nemělo tamní letiště ani pevné dráhy, ani železobetonové hangáry, či dílny.

Základna se teprve budovala. Pro letce nebyly připraveny pohodlné baráky, takže důstojníci byli ubytováni v nedalekém zámečku a mužstvo po čtyřech až pěti ve stanech. Dřevěné ubikace byly teprve ve výstavbě, která probíhala velmi pomalu.

Také ostatní podmínky byly nuzné. Ke špatné stravě se přidával nedostatek čisté vody, která často chyběla i k mytí. Po vyčerpávajících letech unavení letci spali na velice nepohodlných polních lůžkách. Jeden z pamětníků vzpomíná: "Život se tu podobal ze všeho nejspíš pobytu na polním letišti někde u nás doma, v době mobilizace. Létali jsme ve dne v noci a ve volných chvílích houževnatě navštěvovali okolí, biografy a místa, kde se dalo tancovat. Neveselý býval návrat na letiště, do zimy a nepohody, do pochybného pohodlí stanů. A k jídlu, které stálo za něco leda tehdy, když jsme se rozběhli po okolních farmách, kde se pořád ještě dalo nakoupit slaninu, vajíčka i šunku. Občas se někdo z nás vytasil se slepicí, ba dokonce i s kachnou, kterou nikdo nepostrádal, takže jsme si mohli v klidu přilepšit..."24)

Snad jedinou výhodou (kromě útěku před německými nálety) bylo obrovské množství volně pobíhajících divokých králíků a bažantů, kteří výrazně zpestřili jídelníček letců.

Konečně nastal pro Augustina Šestáka slavný den. Konečně se mohl vydat na první operační let. Konečně mohl Němcům odplatit jejich "návštěvu" v Československu. Konečně!

Vyvoleným dnem byla sobota 21.září 1940. Bylo rozhodnuto, že peruť zaútočí všemi šesti operačními letouny. Ve 14.00 přelétly posádky z East Wrethamu do Honingtonu, kde se v 17.15 hodin podrobily společně s britskými letci 9.bombardovací perutě předletové přípravě. Ta se konala v "Operation Roomu". Cílem byl dobře bráněný přístav Calais, kde se tou dobou soustředilo větší množství německých invazních plavidel. Každý letoun byl vyzbrojen pěti dvěstěpadesátiliberními výbušnými pumami a jedním kontejnerem SBC (Small Bomb Container). K operačnímu úkolu postupně vzlétly posádky S/Ldr Schejbala, Sgt Taibera, Sgt Kordy, P/O Landy, P/O Janouška a P/O Trojáčka.

Landův letoun Vickers Wellington Mk.IA "KX-B" (P9230) vzlétl přesně ve 22 hodin. Augustin Šesták nad cílem poprvé zažil hrůznou palbu protivzdušné obrany, obávaného "flaku" (Flugabwehrkanone). Celé dělostřelectvo bylo rozmístěno po obvodu města a tvořilo velice důkladný systém obrany. Nejdříve musel letoun proletět baráží, kdy jednotlivé sekce kulometů a děl střílely najednou a tvořily tak téměř neproniknutelnou přehradu.

Pokud bombardér překonal tuto překážku, "lovily" ho nad městem světlomety a soustředily palbu jednotlivých protiletadlových zbraní přímo na konkrétní stroj. Z tohoto pohledu byli na tom nejhůře střelci, kteří byli vlastně zrakem svého letounu. Sami bezmocni, zažívali celé peklo způsobené flakem a připadali si jako ve výhni. Zcela jistě měla protiletadlová palba působit na letce i psychicky, zejména na střelce.

V cílové oblasti se pobývalo pět, deset, dokonce i patnáct minut. Střelec se nemohl schovat kamsi do krytu, nebo se přimáčknout jako pěšák k zemi. Letoun byl jen slabě pancéřován a střelecké věže nebyly chráněny vůbec. Na letounu se šetřil každý gram, aby nad cíl mohl donést co největší náklad pum. Za minuty nad městy stárli střelci o měsíce, někdy i o roky života na zemi... "Mezi mnou a zemí je šest kilometrů. Kolem je tma a strach. Bojím se já, bojí se druzí se mnou na palubě, bojí se ti na zemi, co na nás čekají. Bojíme se, a přece pracujeme jako stroj. Kázeň? Hloupost? Moloch války nás spolkl. Proč právě já mám někoho zabíjet?"25) Takto si uchoval v paměti své lety nad Německo jeden z nejznámějších československých střelců Richard Husman, alias Filip Jánský.

Celý operační let proběhl kromě ostré protiletadlové palby nad cílem v klidu. Osádka P/O Landy shodila pumy z deseti tisíc stop. Sgt Augustin Šesták pak po návratu mohl nahlásit přesné zásahy doků v přístavu Calais, tedy v cílové oblasti. Gusta pozoroval i ohně. Posádka přistála opět v Honingtonu v 00.15 hodin. Následoval zpravodajský výslech a uzavření protokolů o výsledcích náletu. Ještě tu noc se měli vrátit na letiště v East Wrethamu. Nad tamním letištěm však panovala mlha, takže osádky musely přistát znovu v Honingtonu. Do East Wrethamu je pak převezla nákladní auta.

Další let na sebe nenechal dlouho čekat. Již 23.září bylo rozhodnuto, že tři osádky zaútočí na Berlín. Na jeden z nejobtížnějších letů byla vybrána také osádka P/O Landy s Augustinem Šestákem. Útok na Berlín byl odvetou za bezohledné německé bombardování britských měst. Nálety Němců měly rozvrátit morálku britského obyvatelstva. Také od bombardování Berlína se spíše čekal psychologický účinek na německé obyvatelstvo, než vojenské výsledky.

Jednoho z prvních koncentrovaných náletů RAF na Berlín se účastnila i "Třistajedenáctka". Na tento okamžik čekal snad každý z československých letců, který přešel přes hranice.

Po desáté hodině si vybrané osádky vyzkoušely své stroje. Po obědě přeletěly osádky Wellingtony z East Wrethamu na letiště do Honingtonu. Akce se měl zúčastnit Sgt Hrnčíř (na druhém řízení velitel perutě W/Cdr Toman-Mareš) s letounem "KX-U" (L7778), P/O Landa s "KX-B" (P9230) a P/O Trojáček s "KX-E" (L7788).

V 17 hodin 15 minut se konala předletová příprava - briefing - společně s osádkami britské 9.bombardovací perutě. Velitel honingtonské základny G/Cpt Harrison s důstojníky štábu odkryl v čele sálu velkou mapu Evropy, na které byla vyznačena pásma protiletadlové obrany, světlometů, hlavní orientační body a operační prostory německých stíhačů. Letci se seznámili s trasou příletu k cíli i trasou návratu. Cílem byla především různá energetická centra města (elektrárny a plynárny), ale také vodárny a nádraží.

Berlín byl obtížným úkolem pro celou osádku, ale zvláště pro střelce. Letoun musel zdolat trasu delší než 1.800 kilometrů, většinou nad nepřátelským územím. Pro střelce to znamenalo, že po dobu téměř devíti hodin musí být neustále v nejvyšší pohotovosti a pátrat po noční obloze, což bylo velice unavující. Nad cílem pak čekalo peklo, neboť Berlín byl nejlépe bráněným městem v Německu. Nikde se nesoustředilo tolik protiletadlového dělostřelectva a světlometů. A střelec byl ve své prosklenné věži v centru všeho dění.

Letouny pro bombardovací let byly vybaveny osmi dvěstěpadesátiliberními pumami. Startovalo se již po deváté večer, aby se letouny nevracely domů za světla. Jako první startoval ve 21.34 hodin Wellington Mk.IA "KX-B" (P9230) P/O Landy. Po odbombardování pozoroval Augustin Šesták přesné zásahy na berlínském Grünewaldském seřaďovacím nádraží.26) V Honingtonu dosedla posádka pět minut před šestou hodinou ranní dne 24.září 1940. Celý let trval 8 hodin a 25 minut.

Nastalo nevlídné britské podzimní počasí. Letci byli šťastni a naivně si mysleli, že si konečně po náročném výcviku odpočinou. "Zaúřadoval" však britský velitel peruti, který nařídil 28.září pochodové cvičení na vzdálenost sedmi mil. Aby toho snad neměli letci málo, rozkázal návrat v poklusu a odpoledne zaměstnání. Tímto momentem se spory mezi našimi vojáky a britskými důstojníky vyostřily. Nesmyslné požadavky britských důstojníků odmítali naši letci plnit a zavolali prezidentu Benešovi, který zjednal později nápravu a britského velitele nechal vyměnit.

K další akci startoval Gusta 8.října 1940. Na předletové přípravě se letci dozvěděli, že jejich cílem budou výborně bráněné Brémy. Od 18.30 startovaly postupně posádky Sgt Taibera, Sgt Baly, S/Ldr Veselého a P/O Janouška. Jako první však odstartovala již v 18.03 posádka P/O Landy.27) Tentokrát již letěla s novým letounem Vickers Wellington Mk.IC "KX-T" (L7844). "T" jako Tamara je ale daleko nedonesl. Pro poruchu motoru byl 30 mil od holandského pobřeží P/O Landa přinucen otočit letoun zpět na základnu. V Honingtonu přistáli ve 20.35 hodin.

Již 10.října si mohla osádka P/O Landy "vylepšit" náladu při náletu na Hamburk. Protiletadlová obrana tohoto přístavu patřila mezi ty nejobávanější. Na cíl se měli vydat P/O Landa, P/O Janoušek a F/Lt Šnajdr. P/O Landa letěl s Wellingtonem Mk.IC "KX-W" (R1021). Z honingtonského letiště odstartoval ve 20.00 hodin. Po odbombardování rafinerií olejů a nafty pozoroval Augustin v cílové oblasti množství požárů způsobených zápalnými pumami. Doma přistáli v jednu hodinu a dvacet minut.

Dne 14.října absolvoval Gusta další let. Kapitánem letounu ovšem nebyl jako obvykle P/O Landa, ale samotný velitel perutě W/Cdr Toman-Mareš. Ostatní členové osádky zůstali na svých místech. Po startu v 19.48 hodin nabrala posádka kurz na Le Havre. Ani prudká protiletadlová palba je nemohla odradit od splnění úkolu a bombardování lodí v tamním přístavu. Sgt Šesták mohl po návratu (přistání v 01.05 hodin) se zadostiučiněním sdělit, že pozoroval přímé zásahy v přístavu Le Havre. Náletu se zúčastnily osádky Sgt Baly a P/O Janouška.

Štěstí se ale nikoho nedrží věčně. Přišel desátý operační den perutě, zvaný "černý". Ze středy 16.října na čtvrtek 17.října 1940 utrpěla peruť největší ztráty. Ze čtyř vyslaných letounů se vrátil pouze jeden. Britské bombardovací letectvo zaútočilo tehdy na Brémy, Hamburk, Kiel a Cuxhaven. Z "311" měla posádka P/O Janouška ("KX-W" R1021) bombardovat Kiel a posádkám F/Lt Šnajdra ("KX-K" N2773), S/Ldr Veselého ("KX-H" N2771) a P/O Landy ("KX-T" L7844) byl stanoven cíl Brémy.

Po briefingu naložili mechanici do Landova letounu pět dvěstěpadesátiliberních pum a jeden kontejner SBC s šedesáti kusy čtyřliberních zápalných pumiček. Hlavním cílem letu měly být sklady oleje vzdálené dva kilometry od Brém.

Letoun P/O Landy odstartoval jako poslední ze jmenovaných v 18.50 hodin. Sgt Augustin šesták seděl opět v zadním střelišti na postu Rear Gunner (zadní střelec). Ihned po startu rádio "Tamary" zmlklo a nikdo na letišti od této chvíle nevěděl, co se s posádkou stalo.

Uprostřed noci přistál na základně v East Wretham britský pilot lehkého bombardéru Handley Page Hampden, vracející se z bojové akce. Členové posádky přinesli pro Čechoslováky důležitou a zarmucující zprávu. Při přeletu hrázemi rozdělené hladiny IJssel-Meer viděli poblíž Zwolle v Holandsku hořící Wellington. Bylo to ještě za letu na Brémy... Za svítání ztratili lidé na operačním sále naději, že se letoun vrátí.

Teprve 13.února 1941, téměř po čtyřech měsících, přišel k peruti tento telegram:

"Stanici Honington, předejte 311.peruti. Velmi důležité!

Od: Ministerstvo letectví, Whitehall.

Telegram od Mezinárodního Červeného kříže, citující oficiální německé informace, oznamuje: letoun s 787547 Sgt Klimt K., 787141 Sgt Jirsák O., 82605 P/O Jarošek H.Z., 82557 P/O Landa B., sestřelen 16.10.1940 u Oosterwolde, okres Oosterwyk. Jmenovaní pohřbeni v Oosterwyk. Žádná zmínka o Sgt Novotném a Sgt Šestákovi. Předpokládá se, že jsou mrtvi a toto bude oficiálně prohlášeno v obvyklé lhůtě."28)

Ani Emanuel Novotný a ani Augustin Šesták však tehdy nezahynuli. Letoun L7844 ("KX-T") byl sestřelen německým nočním stíhačem Oberleutnantem Ludwigem Beckerem, Staffelkapitänem 6./NJG 1. Pilotoval dvoumotorový noční stíhací letoun Dornier Do 17Z-10 "Kauz II" od II./NJG 1. Na místě operátora seděl Feldwebel Josef Staub. Zasažený Wellington se zřítil jihozápadně od obce Oosterwolde v oblasti Gelderland v Nizozemí.29)

Augustin Šesták po návratu do Velké Británie v roce 1945 vypověděl:

"Dne 16.10.1940 letěl jsem jako zadní střelec v letounu Wellington s posádkou kpt. letounu por. B.Landy na operační let s úkolem bombardovati vojenské cíle v Brémách.

Startovali jsme mezi 18.-20. hodinou. Když jsme přeletěli Kanál, byli jsme někde v prostoru nad Zuiderským jezerem, viděl pojednou u trupu tři rychle za sebou jdoucí explose, kterými byla rozbita přehrada za mým sedadlem a celá věž poškozena. Sám jsem při explosi zraněn nebyl. Věž byla vyřazena z chodu, vnitřní spojení přerušeno a též elektrické zařízení. Viděl jsem plameny v trupu a letoun šel střemhlav dolů. Nikoho z posádky od doby výbuchu jsem neviděl. Otevřel jsem dveře zadní věže, která byla stočena vlevo (proti směru letu) a zaseknuta, čímž se stalo, že otevření dveří bylo vlastně jen z poloviny. Otvorem jsem dostal půlku těla ven až po pás, při čemž přes hlavu létaly části z ocasu letounu (kormidel). Nad hlavou jsem si otevřel padák a vyhodil ven a nafouknutým padákem byl jsem vytržen ze zadní věže. Při vytržení z věže byl jsem zraněn na levém koleně (vykloubení).

Když jsem padal, zahlédl jsem pode mnou plameny na zemi. Při sestupu ztratil jsem vědomí a přišel jsem k sobě až po nárazu na vodu. Odpoutal jsem padák a zjistil jsem, že jsem až po krk ve vodě na bahnitém dnu a asi 2 km od břehu. Viděl jsem kontůry břehu a světlo. Pro bolest v koleně postupoval (vlastně ploužil) jsem se velmi pomalu ku břehu. Po dosažení břehu vydal jsem se ve směru štěkotu psa a přišel jsem k chalupě, kde jsem žádal o pomoc a uschování. Vzali mě dovnitř, kde jsem byl asi 1 a 1/2 hod., když vstoupila civilní a uniformovaná holandská policie a odvezli mě autem na policejní strážnici (v Olde Crooch?). Řekli mně, že mně nemohou pomoci, že v celém okolí je známo, že byl zde sestřelen letoun a že jsem byl nalezen."30)

Ještě tu noc si pro Gustu přijeli němečtí vojáci. Naložili ho do auta a asi 3 hodiny ho kamsi vezli. Vystoupil až u jakéhosi zámku, kde bylo německé velitelství. Zde se podrobil prvnímu, ale zdaleka ne poslednímu výslechu. Důstojníci se ptali na cíl letu, typ letounu, druh a tonáž pum, počet posádky, na domovské letiště, jeho skladiště a na mnoho dalších informací. Gusta však Němcům prozradil pouze svá osobní data. Když Němci zjistili, že je Čech (podle osobního čísla RAF 787153 - československým poddůstojníkům, kteří prošli základnou v Cosfordu, bylo přiřazeno první trojčíslí 787), což Gusta ani nezapíral, začali se k němu chovat jako ke zvěři. Nadávky Němcům nestačily, použili tedy i pádnější argumenty. Zbitého Gustu vhodili do vězeňské cely.

Lékařské pomoci, která mu měla být v souladu s ženevskými konvencemi poskytnuta, se však zraněný Augustin nedočkal. Druhý den za ním přišel do cely německý Feldwebel, který mluvil trochu česky a polsky. Nabízel Gustovi vstup do německé armády a samé výhody, pokud bude odpovídat na otázky. Augustin se mu ale vysmál do očí a tyto "lákavé" nabídky odmítl.

Poté ho převezli do Amsterodamu. Němečtí důstojníci ho zde nutili ke vstupu do Luftwaffe. Říkali, že musí bojovat proti Anglii. Po rázném odmítnutí ho uzavřeli opět do cely. Následujícího dne se při dalším výslechu vyptávali Němci Augustina, kde je generál Janoušek a kde jsou české squadrony. Gusta neustále opakoval svá osobní data, což Němce přivádělo pomalu k šílenství.

Dne 20.října byl Sgt Augustin Šesták odvezen do tábora Dulag Luft (Durchlager der Luftwaffe = průchozí tábor letectva), který se nacházel ve Frankfurtu nad Mohanem.

Zde se podrobil dalším výslechům. Dotazován byl také na údaje o svém odchodu z domova, kdy, jak a s kým odešel a kdo mu při útěku pomáhal. Pak se ptali na počet vojáků ve Francii, jejich rozmístění u leteckých a pozemních útvarů. Největší pozornost však věnovali letcům v Anglii. Zajímala je hlavně letiště, ze kterých operovali českoslovenští letci. Nabízeli mu pro něj "velmi výhodnou" spolupráci. Pokud by vypovídal, mohl být zaměstnán jako letec. Augustin však tvrdohlavě opakoval pouze své osobní údaje.

Třináct dní byl zavřený v cele tábora Dulag Luft a pak ho převezli do vojenského vězení ve Wiesbadenu, odkud byl společně s E.Novotným dne 26.ledna 1941 jako vězeň transportován do poněkud snesitelnějších podmínek zajateckého tábora pro spojenecké letce Stalag Luft I (Stammlager der Luftwaffe = kmenový tábor letectva) v Barthu.

Barth leží v severním Německu na pobřeží Baltského moře. Je vzdálen asi padesát kilometrů od Rostocku. Ani zde se nevyhnul německým výslechům. Téměř každých čtrnáct dní se opakovaly. Němci byli v kladení stále stejných otázek neúnavní. Augustin však výpověď opět odmítl.

Život v zajateckých táborech plynul velice stereotypně. Nejvíce času věnovali němečtí strážci počítání vězňů, které prováděli po každém jídle.

V táboře se mohl Augustin věnovat většinou pouze duševní činnosti. V malé knihovničce si vypůjčoval knihy, navštěvoval také nejrůznější debatní kroužky. Mohl se zde ale i vzdělávat. Mezi zajatci se nacházeli lidé mnoha profesí, graduovaní specialisté řady oborů, kteří své vědomosti předávali ostatním v přednáškách i v různých neformálních způsobech výuky. Augustin se zaměřil na studium angličtiny a kupodivu také zemědělství. Sport provozoval velmi málo, přestože různé sportovní akce vězňům občas byly povoleny.

Pravidelně si dopisoval s matkou, která byla několikrát vězněna. Snad si Němci mysleli, že jejich počínání přiměje Gustu ke spolupráci.

Během roku 1941 korespondoval Gusta také s firmou "Kvasnička a Hampl", od které si nechával zasílat české knihy. S publikacemi došly Augustinovi i vlastenecké dopisy zakončené pozdravem "Vlasti zdar". Celkem obdržel těchto knih asi čtyřicet.31)

V táboře v Barthu zůstal Augustin déle než rok. Krátce po dostavění nového tábora Stalag Luft III v Saganu (polsky Žagaň, česky Zaháň) na konci roku 1942 sem byl převezen s dalšími zajatci z Barthu i Gusta. Sídlo tohoto zajateckého tábora je všem Čechům povědomé jako centrum bývalého zaháňského vévodství, majetku paní kněžny z Babičky Boženy Němcové. Leží asi sto kilometrů severně od Liberce na řece Bobr.

Zde pokračovali Němci ve výsleších. Jejich agresivita vůči Čechům se však stupňovala. Velikou zásluhu na tom, že se s českými letci jednalo jako s ostatními příslušníky RAF, měl Sgt Dixy Deen (?).32) Zabránil německému velitelství tábora v přemístění a specielních výsleších Čechů. Vždy trval na tom, aby při každém výslechu českého letce byl přítomen on sám, nebo jiný britský zástupce. Neustále dokazoval Němcům, že Češi jsou příslušníky britského Královského letectva a že podle toho s nimi musí být zacházeno.

Během roku 1943 velmi silně vzrostla spojenecká letecká ofenzíva a v důsledku toho značně stoupl i příliv sestřelených letců do německých zajateckých táborů. Dosud existující tábory již nestačily pokrýt vzrůstající nároky, a proto se rychle začaly budovat nové.

V listopadu 1943 byla velká část zajatců ze saganského tábora převezena do tábora Stalag IVB v Mühlbergu, který leží asi 50 kilometrů severozápadně od Drážďan na Labi. Mezi převezenými byl i Gusta.

Zde se mu opět naskytla příležitost k útěku (předtím uprchl již jednou, ale žádné podrobnosti o prvním útěku se nepodařilo zjistit). V prosinci, krátce před vánoci, bdělost německých stráží ochabla a Gusta toho využil. Útěk z tábora však ještě není tak obtížný, jako samotný pobyt na svobodě. Teprve tam začínal pro uprchlíka boj na život a na smrt.

Zajatci se v táboře počítali třikrát denně, takže se ihned přišlo na to, zda někdo chybí. Když byl útok zjištěn, byl okamžitě vyhlášen poplach v celé oblasti. Všechny cesty byly uzavřeny a kontrolovány. Nádraží a seřadiště byla hlídána četníky. Opuštěné domy, vesnice a lesy pročesávaly speciální oddíly. Velkou úlohu sehráli vždy psi, kteří zmařili nejeden útěk.

Ani Gusta nezůstal na svobodě dlouho. Po třech dnech byl dopaden. Podle ženevských konvencí měl každý zajatec právo na útěk, a jestliže byl dopaden, mělo se s ním jednat podle článku 50 Úmluvy o nakládání s válečnými zajatci (trestat se mohl uprchlík pouze disciplinárně). Němečtí vojáci si tyto úmluvy ale příliš k srdci nebrali. S Gustou zacházeli velice hrubě, a dokonce mu vyhrožovali i pistolí. V táboře ho pak na 48 hodin zavřeli do betonové cely. Dalších 22 dní byl ještě v táborovém vězení.

I v tomto táboře chtěli Němci české "zrádce" oddělit od ostatních příslušníků RAF. Na zákrok statečného Sgt Dixy Deena však bylo tomuto zabráněno.

V červenci roku 1944 byl Augustin Šesták společně s 2.000 zajatci evakuován lodí z Memelu (?) do Swinemünde (Šwinoujšcie = polský přístav v Pomořanské zátoce na Baltském moři).33)

Po vystoupení z lodi spoutali Němci vždy dva zajatce k sobě a nahnali je do vlaku. Po 36 hodinách jízdy bez jídla a vody vystoupili kdesi jižně od Štětína. Němečtí strážci pustili na zajatce policejní psy a vyvolali mezi zajatci paniku střelbou, ale ani to jim nestačilo. Zajatce ztloukli puškami a bajonety a okradli je o veškerý osobní majetek. Hladové zajatce pak přinutili pod hrozbou výstřelů k běhu po silnici. Hnali je jako stádo. Mnoho osob bylo zbito a zraněno. Organizátorem celé této akce byl německý důstojník Piccard.

Dva tisíce zajatců se po německém řádění vydalo na pověstný pochod smrti. Během 52 dní, které cesta trvala, padlo vysílením téměř 700 osob (ostatním Němci sdělili, že všichni, kteří nevydrželi útrapy pochodu, byli převezeni do nemocnic). Ztýraný zbytek vojáků dorazil do tábora Stalag XI B ve Fallingbostel (asi 70 km jižně od Hamburku).34)

Augustin Šesták zůstal v táborové nemocnici. Ostatní zajatci i s českými letci (Valner, Kresta a Škarvada) byli evakuováni na severní stranu Labe.

Dne 15.dubna 1945 35) byl zajatecký tábor Stalag XI B osvobozen 52. divizí britské armády. Českoslovenští letci z osvobozených táborů Stalag XI B a Stalag 357 byli společně ve dnech 20. až 25. dubna přepraveni letouny do Anglie. Četař aspirant Augustin Šesták letěl 20.dubna 1945.

Ihned po návratu se vydal za svou přítelkyní Stellou Perryovou (narozena 6.12.1922), se kterou si začal dopisovat, když byl v táboře v Barthu. Gusta se učil v zajetí angličtinu a potřeboval se v ní poněkud procvičit. V dopisování viděl nejvhodnější způsob, a tak požádal svého kamaráda, aby mu jeho přítelkyně obstarala adresu anglické dívky, se kterou by si mohl psát.

Po týdenním odpočinku v Anglii se 27.dubna dostavil na Inspektorát československého letectva, aby vyplnil vyšetřovací protokol o zajetí. Jednání vedl podplukovník letectva F.Kordula. W/O Šesták (hodnost Warrant Officer - praporčík - obdržel během zajetí snad v roce 1943, přesné datum se nepodařilo zjistit) odpověděl podle pravdy na všechny otázky. Byly mu zde také vyplaceny služební náležitosti za dobu strávenou v zajetí. Představovaly zřejmě slušnou sumu v librách šterlingů, a tak byl nyní relativně zámožným mužem.

Dopisování se Stellou připravilo úrodnou půdu pro lásku na první pohled. Brali se zanedlouho a překotnost jejich svatby musela budit dojem neuváženého kroku. Tak se na jejich rozhodnutí dívali i Stellini rodiče. Proti rychlému válečnému sňatku by snad byli nic nenamítali. Avšak dát svou dceru cizinci, navíc odněkud z exotické střední Evropy, to se přece jen poněkud vymykalo tradiční britské představě o rovnocenném sňatku a solidním postavení budoucí rodiny.

Krátce po svatební dovolené nastoupil Gusta opět službu v RAF. Vývoj šel po dobu jeho zajetí velmi rychle kupředu, a tak ho nyní čekaly kurzy, v nichž se měl seznámit s novými řády a předpisy a hlavně s obsluhou nové techniky.

Za svoji činnost během druhé světové války byl vyznamenán několika vysokými československými i zahraničními vyznamenáními. Ještě v roce 1940 obdržel Československý válečný kříž 1939 (po válce mu byl udělen ještě dvakrát) a Československou medaili za chrabrost (po válce jí byl vyznamenán ještě jednou). Touto dobou byl naposledy povýšen do hodnosti podporučíka letectva v záloze československé armády.

Byl také zařazen do "Klubu housenek" - "Caterpillar Club" a hrdě nosil jeho znak (malou housenku) na klopě své uniformy. Do tohoto sdružení byli přijati pouze letci, jimž zachránil padák život.

Již se však blížil konec Gustova pobytu v Anglii. Konečně nastal šest let očekávaný den. Šest let čekal a doufal, že se vrátí do svobodného Československa.

V úterý 21.srpna 1945 přistál na ruzyňském letišti. Do staré vlasti se vracel se svou anglickou manželkou, kterou zde přes přátelské přijetí rodiny čekala nutně řada obtíží spojených s překonáváním jazykové bariéry a nesnadnou adaptací v cizím prostředí.

Po návratu do Vlašimi našli novomanželé malý byt v patře nad průjezdem domu číslo 251 na Žižkově náměstí. Práci nalezl Gusta v kanceláři doktora Hálka na Okresním národním výboru ve Vlašimi. Dne 13.listopadu roku 1945 byl také propuštěn z armády v hodnosti podporučíka letectva v záloze. V rámci snižování stavu armády mu byla poskytnuta tak zvaná "studijní dovolená", která mu měla umožnit nalézt nové zaměstnání. Ještě 6.března 1946 byl Gusta vyznamenán Československou vojenskou medailí za zásluhy I.stupně.36)

V září roku 1946 očekávali mladí manželé narození prvního dítěte. Dcera Alena se narodila dne 19.září 1946 v Pelhřimově, který měl tehdy proslulou nemocnici s výborným primářem Pujmanem a zkušeným sborem řádových zdravotních sester.

Vývoj politických poměrů v republice se však ubíral směrem, který demokracii i účastníkům západního odboje nesliboval nic dobrého. Řada kamarádů z RAF to rychle pochopila a zprávy o jejich emigraci se začínaly množit. Pro rodinu Šestákovu, v níž měla Stella stále britské občanství, nebyl návrat do Anglie tak velkým problémem, jako pro rodiny ryze české.

Do Velké Británie se vrátili dne 27.ledna roku 1947, což dokládá mimo jiné "Certificate of Registration" No.819642 (uvedený v příloze) vydaný dne 28. ledna roku l947 na jméno Augustin Šesták. Podle údajů tohoto provizorního dokladu bydlela rodina ve Smethwicku na Auckland Road číslo 12. Rozpory s rodiči manželky zřejmě trvaly. Gusta nalezl zaměstnání jako mechanik, snad v dílnách některé letecké společnosti. Britské občanství bylo Gustovi podle záznamu z britského pasu 914985 uděleno v Londýně 4.července roku 1947.

V srpnu roku 1947 se Gusta znovu nakrátko vrátil do Československa. Snad se už tehdy připravoval i s rodinou k opuštění Anglie, a tak měla tato návštěva zajistit vyřízení potřebných formalit. Nasvědčovalo by tomu i propouštěcí osvědčení číslo 33729 z roku 1949 vydané Obvodním národním výborem v Praze 1, jímž jsou Augustin Šesták, jeho manželka Stella a dcera propuštěni ze svazku Československé republiky.

Toto osvědčení bylo Gustovi zasláno již do Kanady, kam se Šestákovi mezitím odstěhovali. Razítko imigračního úřadu v Halifaxu stanoví jako datum příjezdu 5.listopad roku 1948.

Z Halifaxu vedla další cesta rodiny do Douglasu, kde se na místním imigračním úřadu poprvé přihlásili 4.června roku 1950. Tyto skutečnosti dokládá již zmíněný britský pas.

Dalším místem pobytu rodiny byl Vancouver. Zde snad byla rodině přiznána kanadská státní příslušnost a Augustin se od 5.července roku 1954 podle certifikátu č. 169080 stává naturalizovaným Kanaďanem (viz přílohy).

Gustav v Kanadě hledal velmi těžko uplatnění. Vystřídal řadu zaměstnání. "Zlaté české ruce" šikovného mladého muže, jehož adaptabilitu a schopnost rychle se přizpůsobit změnám situace prověřila válka a zajetí, mu umožnily poměrně rychlou rekvalifikaci. Rekvalifikační osvědčení (certifikáty) uvádějí v roce 1968 profesi "Plumbing" (klempíř, instalatér) a v roce 1973 kvalifikaci "Millwright" (údržbář, montér).

Sám uvádí, že pracoval jako "udržovák", zřejmě montér - údržbář konstrukcí (snad těžních věží - domněnka autora), kde by výše zmíněné kvalifikace mohl uplatnit. Těžká práce v extrémních podmínkách kanadského severu a neustálé cestování ho nejen vzdalovalo od rodiny, ale působilo mu i zdravotní potíže. Následkem těžké práce došlo později k výhřezu ploténky a její operativní náhradě platinovou protézou. Tato operace znamenala odchod do důchodu.

Hledání zaměstnání s sebou neslo i další stěhování, tentokrát do Hope. Zde Gusta postavil pro rodinu nový domek, tady ukončila dcera Alena středoškolské vzdělání a odtud se vydala studovat učitelství na proslulou Univerzitu ve Vancouveru. Po dokončení studií se do Hope vrátila, provdala se a dnes v Lake Williams vedle jiných žáků učí i místní Indiány.

Vztahy mezi Stellou a Augustinem se v průběhu let začaly zhoršovat. Vzájemné rozpory vyřešili oba manželé rozvodem. Stella se později v Hope znovu vdala, avšak její nový manžel po měsíc trvajícím manželství zemřel.

Gusta se po rozvodu z Hope odstěhoval do Lac la Hache, malebného městečka na březích stejnojmenného jezera. Zde v 75 letech postavil svůj třetí dům v Kanadě, v němž nyní žije s přítelkyní Phillys. Má rád soukromí a přírodu, a tak na břehu jezera u svého domu přikoupil na každou stranu sto metrů pobřeží, aby ho soused nerušil přistáváním hydroplánu.

Phillys je povoláním akademickou malířkou. V poslední době se zabývá i řezáním kamenů a výrobou uměleckých broží. Její obrazy zdobí celý dům. Mezi nimi však na čestném místě visí obraz Vlašimi. Tento olej, zobrazující pohled ze Žižkova náměstí k zámku, by mohl být, pokud se dá soudit z fotografie obývacího pokoje, dílem vlašimského malíře Richarda Duška.

Životní osudy Phillys byly také velmi pohnuté. Její první manžel byl známým architektem a zahynul tragicky na následky skoku do mělkého bazénu. Z výnosů jeho nemovitostí a z jeho renty nyní oba financují každoroční cesty po celém světě.

Gusta cestoval hodně již předtím. Za několika pobytů v Československu navštívil kromě svých rodičů i rodinu Kopeckých ve Vlašimi, příbuzné v Trhovém Štěpánově a Emanuela Novotného v Praze. Svou matku také vzal k sobě do Kanady na návštěvu, avšak pobyt v obrovském Vancouveru daleko od domova a přátel byl již pro starou paní velkou zátěží.

Při svých návštěvách v Československu před rokem 1989 byl nesmlouvavým kritikem poměrů u nás. Chtěl jednou koupit matce sporák a nemohl pochopit, že tak běžná věc není k dostání v obchodě, kde nebyli žádní zákazníci, avšak postávalo tam několik prodavačů. "Oni hlídají prázdný krám," komentoval záležitost.37)

Oba Gustovi rodiče se v 70. létech přestěhovali do Trhového Štěpánova. Bydleli zde vedle rodiny štěpánovského učitele Šestáka, bratra Gustova otce. Zdá se však, že vztahy mezi oběma rodinami nebyly ideální. Později Gustův otec oslepl (snad následkem cukrovky) a také matčin zdravotní stav se vlivem pracovního vypětí při ošetřování otce zhoršil. Oba byli pak převezeni do domova důchodců u Benešova, kde zemřeli.

Když se po roce 1989 konalo v rámci rehabilitačního procesu účastníků odboje slavnostní povyšování letců, odmítl pozvání a na slavnost nepřiletěl. "Nejsem sentiment," odůvodňuje sám svou neúčast.

Kanadský pas vydaný roku 1983, tedy v době, kdy bylo majiteli již 65 let, obsahuje vedle řady razítek z Evropy i vstupní víza a razítka celnic z oblasti Zadní Indie, Indonézie a Tichomoří. Tyto cesty absolvoval již společně s Phyllis, jak dokládají fotografie starého pána v evidentně dobré kondici, které zasílá rodině Kopeckých ve Vlašimi.

Sebepodrobnější znalost osudů konkrétní osoby nemůže být dostatečným podkladem k vykreslení podobizny a charakteru dosud žijícího člověka, jehož jsme neměli možnost osobně poznat. Podle vyprávění pana Kopeckého je jeho přítel Augustin Šesták prostý veselý člověk nesentimentálního a racionálního založení. I kazeta s jeho vzpomínkami plná nepublikovatelných výrazů nasvědčuje tomu, že drsné životní osudy se odrážejí i v jeho slovníku.

Zcela odmítá veškeré zmínky o hrdinských činech, aniž by své válečné činy a zásluhy zlehčoval. Odmítá však jakékoliv jejich zveličování. To, co udělal pro svou vlast, pokládá za samozřejmou povinnost, kterou by měl vykonat každý. Skutečnost, že se k němu vlast zachovala nevděčně, bere jako důsledek politického vývoje a nese ji bez trpkosti. Přestože je dnes jeho vlastí Kanada, zůstává svým srdcem stále Čechem, v jehož vzpomínkách je Podblanicko, navzdory kráse kanadské přírody, stále krajinou nejkrásnější.

 

 

 

 

Poznámky:

 

1) Kopie křestního listu A.Šestáka, vydaného farním úřadem v Kyjích dne 24.2.1931 - OA A.Šestáka

2) Propouštěcí vysvědčení A.Šestáka z roku 1932 - OA A. Šestáka

3) Výuční list A.Šestáka vystavený firmou Košař a spol. roku 1935 - OA A.Šestáka

 4) VHA ČsV J F K45 - Letectvo

5) Magnetofonový záznam pořízený A.Šestákem - Kanada, zima 1994/95. Název továrny neudává - pravděpodobně ČKD.

 6) Tamtéž

 7) VHA fond 24 - evidenční listina A.Šestáka

8) Osobní průkaz místo cestovního pasu - číslo 661, Augustin Šesták, vydáno v Krakově Konzulátem ČSR - OA A. Šestáka

9) Magnetofonový záznam, A.Šesták, Kanada, zima 1994/95 - název lodi částečně zkomolil na "Kasterhorm".

10) Osobní průkaz místo cestovního pasu (A.Šesták, č.661)

- razítko pořízené Zvláštním komisařstvím pro vylodění (Commisariat Special Debarquement) v Calais.

11) VHA ČsL Francie 407/3/44

12) České verše jsou volným přebásněním originálního francouzského nápisu: "Vous autres Leggionaires, Vous etes soldats pour mourir, je Vous envoie oú l'on meurt." (A.Volek, Růže z ciziny, 1940)

13) E.Čejka, c.d., str.229

14) VHA fond Západ, článek "Legio Patria Nostra"

15) VHA ČsJ V F K45 - Letectvo

16) E.Čejka, c.d., str.341

17) Magnetofonový záznam, A.Šesták, Kanada, zima 1994/95

18) VHA fond 24 - evidenční listina A.Šesták

19) VHA ČsL VB I 319/CIII-3b/6/123

20) VHA fond 24 - evidenční listina A.Šesták

21) VHA ČsL VB V1 679/BIa/1/182

22) Tamtéž

23) Tamtéž

24) M.Pajer, c.d., str.51

25) F.Jánský, Nebeští jezdci, II.vydání, Praha 1965, str.9

26) VHA ČsL VB V1 688/BI/1/183 - Operations Record Book Form 541 (No.311 Squadron) = kniha záznamů operačních letů.

Válečný deník pro skupinu Wretham (VHA ČsL VB V1 681/BIa/1/182) však uvádí, že posádka P/O Landy startovala jako poslední a úspěšně bombardovala Hannover.

27) VHA ČsL VB V1 688/BI/1/183

28) M.Pajer, c.d., str.83

29) Podrobnosti o letu uvedeny již v kapitole o E.Novotném.

30) VHA ČsL VB I 102/CI-1/3/20 - Inspektorát čs. letectva, výpověď W/O Šestáka po návratu do Velké Británie

31) Tamtéž

32) Tamtéž

33) Tamtéž

34) VHA ČsL VB I 102/CI-1/3/20 - seznam osvobozených letců ze zajateckých táborů

35) VHA ČsL VB I 102/CI-1/3/20 - výpověď W/O Šestáka.

Seznam osvobozených letců ze zajateckých táborů (uložen tamtéž) uvádí datum 16.4.1945

36) VHA fond 24 - evidenční listina A.Šestáka

37) Podle vyprávění manželů Kopeckých